2012-10-24_29 Klasika 2/2

25. listopadu 2012 v 11:00 | Dio |  Cestování a Lezení

Pátek 26. 10. Lahoda č. 2

Jako vždycky Fabio šel včera spát později než já a dnes vstával dříve než já. Mezi našimi fyzicky náročnými lezeckými dny spí možná tak 4-5 hodin, jestli vůbec. Pro dnešek jsem tohohle jinak neuvěřitelně čilého, entusiasmem sršícího lezeckého mladíka musel trochu přemlouvat na jednu cestu v Gorroppu. Do obrovského kaňonu se totiž jde min. hodinu pěšky plus ještě nástup do kopce k začátku lezení. Ale nakonec říkal, že tahle cesta byla vždy jedním z jeho snů. A cesta se příznačně jmenuje "Sářiny sny".

Gole di Gorroppu - Sogni di Sara 6b+, 230m
Přestože od skal nocujeme, co by karabinou dohodil, lézt začínáme pozdě. Procházka k ústí kaňonu je hezká a pohodová, po vrstevnici. I tak se opět rozehříváme na tričko s krátkým rukávem. Začátek cesty dlouho nemůžeme najít, respektive Fabiovi se nezdá to, co jsem našel a kde se hodinu válí naše batohy, zatímco my lezeme doprava, doleva a zpět hledajíc to, co je přímo uprostřed. Nakonec se probouzíme ze slepoty a nejistoty a já konečně začínám lézt. V 13:17!!!


Jištění docela daleko od sebe, ale lezení vůbec ne lehké. Fabio hlásí 1. charakteristiku autora cesty a kamaráda (Maurizio Oviglia): "Maurizio nikdy není banální". A opravdu. Každá délka nutí člověka k velké koncentraci. Každá délka je nádherná. Jakoby Maurizio měl tajnou dohodu se skálou a věděl, kde jsou excelentní plotny s kontinuální obtížností, aby člověk během lezení náhodou zbytečně nevychladnul. Někdy jeho linie vede dost nepředvídatelně, ale ne nelogicky. Jsem v koutu, kterým by to šlo vyškrábat nahoru, každý by lezl tudy. Ale najednou se mi jako hvězdičky před očima začnou zjevovat jeden po druhém chyty a stupy v hlaďounké kolmé plotně vlevo. "Tudy to půjde, půjde to i bez (zajištění)" cituje Fabio Maurizia. Excelentní, famózní, originální a nenapodobitelný! Čistý sen, tedy "sny". Konečně dobrodružství, protože k občasné nepředvídatelnosti linie se přidává další Mauriziova charakteristika: "Dává jištění daleko od sebe, abys musel cestu trochu hledat, objevovat. Přece nevynýtuje krok za krokem, abys lezl bezhlavě." Trefné! Tady je hlava potřeba víc jak ruce a nohy dohromady (což platí obecně pro horolezectví v pravém slova smyslu tedy lezení v horách, ne na skalkách). V lehčích pasážích kolem 5c - 6a jde stěží vidět další nýt, protože je tak o 8 metrů výš. V těžších pasážích kolem 6b+ "jen" o 3-4 metry! Bomba, tahle cesta mě vesmírně baví. Spojují se ve mně všechny kosmy a chi (či "či") mi proudí od lezeček přes celé tělo až po magnézium na konečcích prstů. Fabio leze těžká místa technicky (tahajíc se za expresky a smyčky, které mu připravuji), ale vůbec mu to nevadí. Má radost z toho, že se čistý přelez daří mi. A tak jsme oba spokojeni. Nad námi se navíc odehrává další představení. Chvíli temno, chvíli si slunce pohrává s mraky jako kočka s klubíčkem. Ke konci cesty začíná pokrapávat a během sestupu trošičku prší. Fabio vyvolává boha deště, ať nás ušetří. Já nadšeně - z úzkého kontaktu s přírodou - říkám, že zmokneme. Vítězí Fabio, ale nevadí. Dvě krátká a dvě 60metrová slanění a v 18:30 stojíme opět pevně na Zemi. Pevně, ale opojeni tou krásou. Na závěrečný pochod vyrážíme už za setmění, měsíc však znovu umožňuje nechat čelovky v batohu a užít si tu romantiku. Grazie, Fabio! Grazie, Maurizio!


PS: podle mě jsou Non Potho Reposare i Sogni di Sara shodně za 6c

Sobota 27. 10. Rest v Cagliari

Abych náhodou konečně nedospal svých 7-8 hodin, budí mě v 6:49 Corrado smskou, jaké že máme v Dorgali počasí. Poprchává, zdá se, že nepříznivá předpověď už začíná plnit své slipy a to doslova. Dnes z lezení nic nebude, jedeme zpět do Cagliari. Ještě před odjezdem si ale kupuji pravý italský šroubovací kávovar (na sporák) a kafe Lavazza. Zjišťoval jsem taky rozdíl mezi caffe late a latte macchiato (čili "caffe latte macchito" v Regio Jet je nesmysl)… Co se to děje? Zkrátka mi tyhle lektvary začaly chutnat.

V Cagliari oběd a šlofík u Fabia a po povídání i s jeho ženou vyrážím na další klasiku - brouzdání městem hezky po svých. Přitom se snažím setkat se s někým ze známých, ale někdo nereaguje na sms, někdo je mimo, nebo např. Enzo odpoví, že zrovna není doma a až bude, ozve se… takže počítám, že za pár dní. Nevadí, Cagliari a oblíbené obchůdky si projdu rád i sám. Nakonec Italy zachraňuje Gianni. Oba si v "jeho" outdoor shopu kupujeme boty za 50% (já si přesně tyhle vyhlížel u nás už asi půl roku), načež nás čeká večeře v "jeho" pizzerii. Už mnohokrát jsem váhal nad pizzou s plody moře a tentokrát už to konečně zkusil. Poprvé a naposled! Hnusné právě tak, jak si člověk s neoprávněnými předsudky představuje. Žel, tentokrát oprávněně. Ale přežil jsem a ani nezvracel (nesnědl jsem všechno).

Neděle 28. 10. Lahůdka č. 3

Díky posunutému času jsem dnes spal snad celých 8 hodin, zázrak! Počasí nejisté, navíc večer letím, takže daleko dnes nepojedeme. Ale pokus "aspoň" na útesech v Masua určitě dáme! Během čekání na Corrada si dělám ještě jednu oblíbenou radost - prohlídku blešího trhu ve Viale Trieste. Nekupuju nic, ale zajímavostí je tu víc jak na internetu. Počasí drží slipy v suchu, jdeme na to. Fouká silný Maestrale (severozápadní vítr), z čehož moře šílí a bombarduje pobřeží mohutnými vlnami, ovšem útes Porto Flavia je parádně v závětří. Dnes máme výjimečnou situaci. Polezeme stěnu, na které Fabio ani Corrado nezlezli ještě nikdy žádnou cestu a já už 3. Vybral jsem i dnešní cestu, na kterou mám zálusk možná už 3 roky. Jakmile dorazíme k nástupu, Corrado si vzpomíná, že už ji vlastně lezl, ale detaily naštěstí zapomněl.


Scogliera di Porto Flavia, Arrancia Mecchanica 6b+, 90m
Strojíme se, občas spadne nějaká kapka. Lezu. Od začátku těžké pohyby po mini lištách a dírkách. Nejtěžší kroky jsou vlastně hned na prvních 15 metrech. Ale i další 2 délky nedají odpočinout. Kdo že tuhle cestu udělal? Maurizio nedělá cesty s kroky za 6b+, ale s celými délkami sakuprásky za 6b+. Žádný problém, když má člověk natrénováno:D.
Lahůdka, dnes téměř přejištěná, kterou mlsám v neskutečně nabité atmosféře. Dole, hluboko pod námi moře hlodá do kamenitého pobřeží. Hukot, který si nezadá s italskými žáky, ale který je mnohem příjemnější. Ve vzduchu elektrizuje neustálá nejistota deště, jehož pokusy nám se tam přinese vítr. Úžasný, netradiční hnědý vápenec s výborným třením. A do toho vytrvalostní technické lezení po dírkách a lištách. Opět jedna z těch chvil, kdy neexistuje lepší časoprostor! Přítomnost je dokonalá! Přítomnost je dokonalá!


Návrat

Před odletem jsem měl trochu problém, jmenuje se nadváha. Gianni říkal, že mu v Cagliari při posledních 4 letech kontrolovali příruční zavazadlo. Mně by ho kontrolovat neměli, to jim radím!
Ale co když přeci jen?! V bdělém snění se mi vrátily vzpomínky na Biscotta. Oplácaný hrošík z americké televize, zpocený jak plesnivý sýr zvítězil nad krutovládou Ryanairu. Když on, tak já taky!
Už cestou sem měl můj batoh i se sváčou o 3 kg navíc, nyní mám další 2 páry bot (koupil jsem taky od Corrada nové lezečky), kávovarek, kafe a nějaké další prkotiny. Ještě že mám batohy rovnou dva. Tím suprovým od Colemanu jsem si hezky vycpal bříško, takže se směle mohu přihlásit do klubu Ciccione. Myslím, že jsem byl nenápadný jako James Bunda…

Na letišti děs! Při kontrole letenky agenti Ryanairu kontrolovali i zavazadla. Rozměry i váhu!!! Ještě víc vycpal jsem si bříško, teď už spíše břuch. Nikdo nic nepoznal a i můj batoh s 10,44 kg prošel. Super, 1. kolo mám za sebou.

V letadle samozřejmě ihned dobrou noc, upadám do nevědomého spánku. Letiště v Bergamu je evidentně non-stop plné, i v noci jsou zde desítky lidí. Já tady musel přespat a na lavičkách, protože zůstala otevřená asi jen 1/3 budovy, už nebylo místo. Co teď? Co (by) teď dělal Biscotto? Našel si místo, kde si ustele, a něco, na čem si ustele. Biscotto je vzor všech zoufalců, Biscotto je Bůh! Jeden malý karton jsem našel, druhý vyžebral v baru a dohromady tak mohl rozbalit spacák na čistém. Kde? Mezi odpadkovým košem a hasicím přístrojem…

Ve 3:30 nás drze začali zvedat ze země chlápci z ochranky, tak jsem chtěl dospat na nově zpřístupněných lavičkách. Tam mě zvedli v 4:15, prý ať sedím. Asi nevěděli, s kým mluví! Psaní i následné čtení dalších mrzutostí na letišti by bylo snad ještě únavnější jak realita sama. Aspoň že bágl už mi v Bergamu nekontrolovali.

A to je konec jednoho z mnoha výletu strojem času, jedné klasiky, pro které srdce zaplesá.


Nakonec bych si dovolil matematický kvíz
Kolik vážily mé věci: 6 párů bot, spacák, osobní lezecká výbava, kupa oblečení, 2 batohy, 2 knihy, nějaké poživatiny atd.?
Správně, ostudných 13,6 kg. Příště se polepším, Ryane!


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andrea Andrea | 26. listopadu 2012 v 8:12 | Reagovat

Moc pěkné. Ty tlustochu! :-)

2 Zia Eva Zia Eva | E-mail | 26. listopadu 2012 v 11:01 | Reagovat

Tonik umi,fajne,sranda a vtahujici,jako vzdycky!

3 Biscotto (Vakys) Biscotto (Vakys) | E-mail | Web | 26. listopadu 2012 v 12:37 | Reagovat

Nejlepší! Tak už taky víš, jak se žije tlustejm lidem, Biscotto 2. :-D
S tím buzením v Bergamu to je teda dost smutný. Pancharti!
Měl jsi teda jenom jedno zavazadlo, typu příruční "borsa RyanAir"?

4 Dio Dio | E-mail | 26. listopadu 2012 v 15:24 | Reagovat

JJ, jen jeden viditelný batoh + 1 neviditelný alias pupek...
Biscotto rulez!

5 Jirka Jirka | 3. prosince 2012 v 10:01 | Reagovat

Nádherné, zajímavé, pestré a záviděníhodné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.