2012-10-24_29 Klasika 1/2

21. listopadu 2012 v 23:21 | Dio |  Cestování a Lezení

Po dlouhé době mi konečně zase vyšel návrat na Sardošku a přesně podle starého dobrého scénáře: kamarádi, lezení, Cagliari. Tudíž kdo četl tento blog aspoň 15x, nemusí číst dál. A kdo je obdařen pamětí podobné té mojí, může číst všechno na on sight, byť už na blogu promarnil léta páně…

Středa 24. 10. Brno-Bergamo-Cagliari

Po dlooooooooouhé době (cca 113 roku) letím zase na Sardošku. Už se mi stýskalo a podzimní prázdniny snad ani nemají jiný účel. Hned po matice v 6. třídě sedám do StarTreku a mířím do Brna, kde parkuji od nových bytovek kousíček od dálnice a jen 1 zastávku busem od letiště (čili zadarmo). V jednom ze dvou typických letištních shopů plných věcí, které si člověk nikdy nekoupí, se mi podařilo najít dárky pro Gianniho i Fabia. Těší mě, že přivezu aspoň drobnost a namísto pověsti somráka.


I během hodinového letu do Bergama neodolávám spánku. Aspoň chvíli ale sleduji, jak jediné Alpy nejsou přikryty oblaky, ale zato sněhem. Snažím se najít staré známé: GrossGlockner, Tre Cime di Lavaredo, Monte Altissimo, Lago di Garda, v dáli Mont Blanc… Ale nepoznávám, vítězí tajemno. Doma jsem Zuzince básnil, jak se těším na čekání na letištích, že konečně nebudu muset, ba dokonce nebudu moci něco dělat a snad budu dlouze si číst.
Jenže jakmile jsme přistáli, opět se mi splašily chromozomy a, kdybych se nekrotil, skončil bych v Miláně. Zpáteční jízdenka už stojí jen 9 euro! Rozum a nohy mě ale zavedly do mnohem bližšího Bergama. Již při jeho první návštěvě předčasem jsem si prošel Cittá Alta, tak dnes špacíruji dolní město po živých nákupních ulicích. Dostávám se však i do autentičtějších útrob města, kde téměř neslyším italského slovíčka. Namísto toho Pákistánce, Bolivijce a možná i Urukvajce. Žije tu zkrátka spousta cizinců. Nakonec jsem přeci jen otočil i Cittá Alta, a to doslova. Lanovkou jsem vyjel nahoru, ale maje málo času obratem sjel zase dolů. Schody mi bohužel nebyly souzeny, avšak i výhled z oken byl hezký a pro mě rozhodně nevšední.


Na letišti mě po české večeři (rohlíci střemhlav do pomazánkového másla) čekalo 105. přebalování batohu. Už v Brně jsem totiž zjistil, že můj "baťůžek" není zrovna ve formě (nadváha 3 kg) a tak jsem na kontroly vždy hodil mikinu kolem pasu, do bundy nacpal foťák a 3 knihy a hrál pana nenápadného. Zbytečně, páč váhu mi nikdo nekontroloval. Prozatím, ale nepředbíhejme!

V Cagliari mě překvapil místní vzduch. Vlhko a teplo. Vítej back, figlio! Hned na to jsem málem musel stříhat kámen papírem, když mě chtěl vyzvednout jak Fabio tak Gianni. Můj první večer ale patřil druhorozenému. Tradičně jsme procházeli noční město skrz na skrz a povídali. Když jsem u něj kolem čtvrt na dvě padal do postele, bylo to správné rozhodnutí!


Čtvrtek 25. 10. Lahoda č. 1

Ráno se setkávám s Fabiem. I největší zdejší poctivec si v klidu střihne zpoždění cca 25 min … bez povšimnutí. Neva. Vím, kde jsem a zvykl jsem si. Vzápětí už mířím do hor. Klasika - Supramonte. Cestou probíráme kdeco, nejvíce mě zaujala Fabiova speciální dieta a znovu mě okouzluje krajina za Oristanem směrem na Nuoro. Je jak z Pána Prstenů. Taky jsme cestou vybrali dnešní program:

Bruncu Nieddu - Non Potho Reposare 7a, 250m
Klasika Corradových a Fabiových klasik: spáry, i přesto vynýtováno, lezení par excelans. Hned 1. délka mě trochu šťaví a i po dalších si připadám nějaký vycuclý. Nevím, jestli je to únavou z cestování nebo z obtížností 6b+/6c, ale každopádně se konečně zase cítím jako doma! Včera večer se mi poprvé stalo, že jsem se tak necítil už v Cagliari. Jenže teď, desítky metrů nad zemí a stále výš a výš, pouze s Fabiem sami v mohutné stěně, s úchvatným výhledem jsem konečně doma. 8 délek zašumělo na OS a já si ještě nakonec musel dolézt až na vršek a porozhlédnout se po té kráse. Já dokonce dostal chuť vydat se na ty okolní kopce na treking! Tak uvidíme, s kým…


Nyní už se ale smráká a nevěřím, že do tmy jsme dole pod stěnou, natož u auta. Už na 2. slanění vytahuje Fabio čelovku a posílá mě s ní dolů hledat další štand na slanění. Je to zvláštní, že člověk doufá, že ve stěně nezatmí, ale pak si to zatmění nadšeně užívá. Zcela jsem se rozplýval. Nad tmou, nad úchvatným prostředím, nad teplem na konci října v severní stěně… nad přítomností. Bylo to boží! A natahoval jsem ty chvíle, co to šlo. Škoda že Fabio si znovu vyžadoval zapnout čelovku, protože měsíční světlo tvořilo překrásnou atmosféru. Náš typický společný den - krásné, těžké ale maximálně pohodové lezení zakončené sestupem po tmě. Krása.

A nakonec večeře v restauraci za moře peněz a spaní v Corradově bejváku v Dorgali.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vakys Vakys | E-mail | Web | 26. listopadu 2012 v 11:38 | Reagovat

Nejlepší, Tome! Tradičně sem se i pobavil. Třeba: "rohlíci střemhlav do pomazánkového másla" :-D
Hele ohledně Cagliari a toho být tam doma: Mě na základě mých vzpomínek občas příde, že bych se snad radši vrátil do Sieny než do Cagliari. Není to divný?
A nakonec, jaká je ta Fabiova new dieta? (stačí krátce, nechci rozpis živin!) ;)

2 Dio Dio | E-mail | 26. listopadu 2012 v 15:23 | Reagovat

Se Sienou mě to nikdy nenapadlo. Asi ses tam zahleděl do historie, nebo do koní! :-D Je to fakt zvláštní, ale divné snad ne.

Fabio se mučí nízkokalorickou dietou, která má svou nepravidelností (každý den každé jídlo něco jiného) rozhodit organismus tak, aby si nic neukládal do zásob. Mi to logicky přijde opačně, ale co naplat, stejně má hlad.
Každopádně už měl téměř 62 kg, tak to vzal vážně! :-D

3 Vakys Vakys | E-mail | Web | 27. listopadu 2012 v 12:19 | Reagovat

Fakt? Ježiš, to je blázen! Kolik měří???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.