Novembre 2 - víkend s Fabiem v Supramonte

4. prosince 2009 v 0:11 | Dio |  Cestování a Lezení
Intro
Lezení! Dnes vás přátelé čeká čtení o spojení s přírodou (nikoli souboji s ní), a o přátelství naplno. Tak tedy jedna skupina z vás může v klidu a pohodě kliknout na křížek vpravo nahoře a pohodlně se usadit raději k televizi, nebo plést kamaše. Ta druhá, lezením zažehnutá podobně jako já, nechť si vezme ručník na entusiasmem zpocené ruce a blaženě pokračuje dál ve čtení. O moc víc, než sápání se po velkých šutrech, zde dnes totiž nenajdete. Ještě na Sardošce napsal jsem si toto:

Tak a je tady víkend - horské (mé nejoblíbenější) lezení se starým, dobrým Fabiem, který je psychicky mladší a v lepší lezecké formě než kdejaký můj vrstevník! Na tohle jsem se hodně těšil a jak je známo, tohle nebývá zrovna nejlepší příprava. Ale…

Sobota je v Itálii ještě pracovní => vydřená cesta

Na sobotu jsme vybrali historickou cestu švýcarských bratrů Remyů "Supercrack" vedoucí na Punta Cusidore. 200km autem z Cagliari a dlouhý nástup (pochod od auta k začátku lezecké cesty) nás pustili do stěny až v 11 hodin, ale věřili jsme, že 8 délek nebude problém. Rovnou prozradím, že v tuto roční dobu je v místních horách počasí jako v letních Tatrách, takže jsem na jednom štandu jistil i bez trika. Cestu začínalo několik lehkých délek a já drze přiznám, že to byla trochu nuda. I když s vlastním jištěním, i když v horách a se skvělým parťákem, i když to zpestřovala neustálá nejistota, jestli lezeme správným směrem, chybělo mi napětí, náboj … mi při lezení snad chyběl jakýkoli stres. Na strach už si ani nevzpomenu, natož aby mi sladce zachvěl půlkami! Pořád mě to baví, ale stává se mi rutinním a bezstarostným jako bych jel na kole po vesnici. Když lezu (už nejen při jištění), čumím po okolí, zpívám si a fotím. Občas se zastavím a poškrábu. Všemu tomu harampádí věřím. A přitom mám s pády do vlastního jištění prd zkušeností (věřím teda hlavně tomu, že jen tak nespadnu).


Nicméně frfňání bylo dost, přišly na řadu těžší délky, konkrétně poslední dvě. Sedmá, tedy předposlední, na sebe vzala úděl vůbec nejtěžší a to v podobě spáry od šířky na žábu přes různá ramena až po kouty, občas převislé. Byla to dřina, jsem dodřený jak ovado. Ani nevím, co to bylo za písmenko, číslo pravděpodobně francouzské 6. Friendy jsem vyplýtval na začátku a "nadbytečné" presa nechal Fabiovi, takže ke konci délky to bylo grilování kutila Tima. Ale povedlo se a bez "artificiale" (technické lezení po skobách) se na S7 (sedmý štand) dostal i Fabio. Já teda dodřený mnohem víc jak on. Takže si říkám, jak on to dělá? Poslední délku okrásnil dlouhý kout se spárou uvnitř a uzavíraly ji napřevislé spáry. Dolézáme nahoru, kde už solidně fouká a hlavně se dělá tma.

Po prvním slanění už musíme nasadit čelovky a ejhle, nahoře se při stahování zaseklo lano. "Co teď?" To jakoby se matka příroda a teta náhoda dohodly, že Tomovi připraví bojovku. Tak jsme s Fabiem nakombinovali jištění a já s kámoškou 3wattovou diodou dal si ten kout se spárami znovu, tentokrát za tmy. Docela dobrý! Nahoře připravit znovu to samé slanění, sjet k Fabiovi a doufat. Vyšlo to, jdeme dál. A dál a dál … ani nevím, kolikrát jsme slaňovali, ale už mi bylo super. Zima nebyla a tma mě zbavila blbého pocitu, že zatmíme. Musel jsem dávat větší pozor, bylo to fajn. K autu zase skoro hodinu, pak do Dorgali na pizzy (výborná a zajímavá je s celými slávkami - "cozze") a na noc do karavanu k Angelovi, kde jsme v červnu spali v oville).

Neděle v Africe

Večer jsem byl solidně mrtvý, ale Fabio mě ráno nechal vyspat až do 10. Dnes prosím klasiku, prý mnohými oceňovanou "Mou Afriku". Bez dlouhého nástupu, vynýtovanou - čili bez tahání tuny kovu na opasku (Fabia jsem si včera dobíral za kladivo, které jsem na jeho radu celý den tahal na zadku a ani jednou nepoužil). 220m plotny (hladké stěny bez spár, s malými lištami), supertechnické lezení! Zajímavá výzva pro nás dva - horské spárové tradicionalisty. "La mia Africa" (6c+) je Fabiův dlouholetý sen a pro mě nemohla padnout lepší otázka, než jestli jej s ním naplním


6béčka nasazené hned od začátku mě spolu s tímto (pro mě) letním sluncem v zádech přinutily potit se i bez trička. Ale krok za krokem v celku bez problémů. I když vlastně ty menší lezečky od Antonia mě dost drtily. 6. a 7. délka už mě opravdu zapřáhly a byly těžké. Strach nikde, vyhlásím po něm pátrání. Poslední "tiro" za 6a+ pustilo i v "papučích" (lezky, co jsem si sám koupil a Enzo a Antonio je nemohli ani vidět) a tak jsem si ho mohl v klidu a míru užít a uzavřít tak hezký výkon. O tom to přeci je!

Další pizza v Dorgali, Fabio mě překvapivě snadno (po spoustě dohadování v předchozích dnech) nechává platit. Máme s tím trochu problém. Kdo mě zná, ví, jak rád jsem někomu něco dlužen. A Fabio nade mnou drží takovou opatrovnickou ruku, přes kterou se moje peněženka jen stěží otevírá. Ale co se dá dělat?!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 4. prosince 2009 v 8:58 | Reagovat

Z tohoto pocteni na me zasvitilo slunko a tesim na tu bi kontinju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.