Novembre 1

28. listopadu 2009 v 1:30 | Dio |  Cagliari
Upozornění:
Pro následující čtení by jste měli mít po ruce alespoň jednu dávku inzulínu, protože článek je až nechutně přeslazený a sentimentální! Jenže takto jsem si během výletu zapisoval a i když se mi to dnes, v době šedého temna sem tam nezamlouvá, nebudu to měnit.

11.11. Odjezd
Konečně přišel čas vytouženého a potřebného výletu a naštěstí se mu nic nepostavilo do cesty. Měl jsem z toho trochu obavy, aby mi třeba škola nevystavila stopku, ale všichni pochopili, že to by mě asi zabilo! Takže hurá zpět do snu…
Můj odjezd z koleje byl docela hektický. Zjistil jsem, že plánovaný vlak v 1:15 není dobrá volba a budu muset jet už za chvíli v 9 večer. Žádná rozlučka a přednastavení mysli italským mafiánským filmem, žádná pohodička, musím zase spěchat. Žel, ony hektické nebyly jen poslední 1,5 hodiny před odjezdem, ale celý den od rána, byť (nikoli protože) jsem si po obědě dal šlofíka. A hektické byly i předchozí dny a vlastně celé 2 měsíce školy. Dávají nám zabrat a v dobrý čas tak přichází má léčebná kůra. Na Všemině jsem se naučil "Když nestíháš, tak zpomal" a ono to v jistých chvílích opravdu výborně funguje. Když nezpomalíš, tak se věci okolo (život) začnou odehrávat jakoby bez Tebe, neukočíruješ ani jednoduché činnosti (třeba pravidelnou stravu) a on Ti ten čas pak najednou "nějak" plyne a Ty skoro nevíš, co se děje. Jenže já chci vnímat svůj život a to co nejintenzivněji to půjde, já ho dokonce chci řídit a kočírovat a ještě k tomu určitým směrem. Taky chci, aby mě z těch věcí, co dělám a musím udělat, bavilo co nejvíc - tj. abych nebyl unaven stereotypem nebo dlouhotrvající zátěží. V knize Prázdniny se šlehačkou jsem se dočetl krásné, geniální věty: "Odpočinek je změna činnosti".
Praha mě překvapila! Bál jsem se. Ano, i já jsem se trošku bál. Evidentně se na tenhle výlet moc těším a nerad bych o něj přišel třeba tak hloupě, že mě někdo neslušně (s nožem či bambitkou) požádá o moji peněženku i s občankou (nutnou pro let). Když jsem měl o půlnoci asi 20 min čekat na opuštěné zastávce u hlaváku, raději jsem popošel na lepší místo a pořád čekoval, jestli se se mnou nejde někdo seznámit. I když věcí mám sebou možná až moc, ještě nepřišel čas obdarování. O chvíli později mě však Praha už očarovávala. Bylo to v obyčejném autobuse, ale projíždějíc centrem, obklopen cizinci, holkama zpívajícíma orientální písničku jakoby byly v x-faktoru a ne dopravním prostředku, viděl jsem město obrovsky živé a plné nejen hrozeb, ale taky výzev a nesčetných, rozmanitých příležitostí. Každopádně italský vzduch, zvláště pak ten sardský, se mi bude dýchat určitě lehčeji.

12.11. Benvenuto … splendid!
Pro dnešek jsem opět našel motto: "Cambiare aria é bellissimo" (změnit ovzduší je krásné). Noc na pražském letišti stála za prd, bylo to adekvátní "Papa, Tome, užij si to tam". Nejprve jsem po společné chvíli s mladých skvoterem hledal bezpečnější místo pro zamhouření oka a pak, když už jsem konečně ulehnul na nějaký zakrytý pult, tak se ke mně kupodivu přes všechny ty moje tukové vrstvy prokradla zima. Ráno jsem byl ztuhlý jak R2D2 po pouštní bouři.
V Miláně nabalená svačina ještě zvítězila nad touhou po typické italské snídani, přestože času na přestup jsem měl nakonec hodně. Původní nejistotu, jestli stihnu přestup na letadlo do Cagliari, rozpustilo příjemné klima.
Cagliari mě znovu překvapila. Zatím tomu nerozumím, ale mám to štěstí užívat si jako Alenka (v říši divů). Překvapil mě vzduch, jenž ihned omámil mé plíce, ale samozřejmě především omámil mé srdce. Při čekání na bus už mi letištní bar neodolal. Typický (pro mě atypický) 1. chod dne - brioche a cappuccino jako předkrm uvítacích bašt a já při placení cca 60 korun ani nepovzdychl. Šetřit mám v plánu, ale ne za každou cenu. Venku čekalo další pohlazení, společně jsme se přivítali s létem.

Ve městě jsem si hned koupil své oblíbené brýle (při 3. návštěvě Sardinie 3. stejné brýle) a za moment přišly první přátelské radovánky, setkal jsem se s Fabiem. Na obědě u něj doma se seznamuji s jeho ženou Teresinou a syny Maurem a Leonardem. U Lea jsem za chvilku ubytován. Fabio má totiž rozbouranou koupelnu, kdežto Leo velký, luxusní byt, kde prakticky jen spí a často večeří s přáteli. Tak mi bydlení naplánovali takhle!
Odpoledne jsem dal špacír městem ala tour degli amici. Khalil pryč, Enzo pryč, úspěšný jsem byl až u Aure. Ta vyměnila Ignu za Harley-Davidson (fakt) a bydlí s ní chvíli i ségra Gio. Aure taky konečně našla práci a je s ní spokojená, což mi udělalo větší radost než prohlídka garderoby její sestry!

Nostalgicky kráčím městem a proplétám se monotypem tmavovlasých drobných krásek (to by si celá markova parta urvala…), ale žádnou známou tvář jsem zatím nepotkal. Jen doufám, že za to nemůže má paměť (nepamatuju si ani jméno ulice mojí pizzerie Evolution).
V podvečer jsem doma usnul, z čehož vzešla vtipná příhoda. Fabio mi telefonoval a jak jsem byl rozespalý, moc jsem nechápal, co chce. Pořád se mě ptal, jestli jsem to já a jestli slyším, rozumím… Co je?! říkal jsem si. Za chvíli klepal u dveří. Otevřel jsem, abychom si stejně znovu nerozuměli. Jakoby mě neslyšel. Ale nakonec se to rozlousklo. Jak jsem byl rozespalý, mluvil jsem na něj česky!
Den završila noblesní večeře s Leonardovými přáteli. Týpek Sandro v rytmu samby postupně rozvlnil obě Daniely. Já si spíš užíval supr jídla a skromného lamentování nad mými madly lásky. Pro mě zajímavý moment: ptám se Lea "Ty nemáš TV?" Leo odpovídá "Ne, mám raději hudbu". Není to supr?!

Vůbec jsem netušil, jak krásné, opravdu hladící mou dušičku, bude znovu prožívat tento sen (italský život). Chodím známými místy a i kdybych chtěl, neubráním se úsměvu radosti a spokojenosti. Ve vzpomínkách vidím, co se na těch místech odehrálo a stalo, vidím tam známé lidi a zaplavují mě pocity s nimi spojené. V určitých chvílích popadám dech. A to buď z pohledu na tu krásu okolo - může to být i městská zástavba, ale když dostane narůžovělý nádech zapadajícího slunce a vzadu jí doplňují hory laskající se s mračnou peřinkou, kdo by mohl jen tak přehlédnout? Druhý případ zahlesnutí mojí dušičky pak zapříčiňují ony sentimentální návaly vzpomínek.

13.11. Klid před (víkendovou) bouří
V pátek jsem dospal cestu a vstával tak až v jednu hodinu. Je supr, když se to raz za čas povede. Takže rovnou na oběd k Fabiovi, kde jsme stejně jako při včerejší večeři u Lea rozjeli jazykové matche (zápasy). Občas už mi to dává zabrat a neměl bych to tak hrotit, páč nejhorší jsou přepálené starty! Nicméně oběd zase supr, protože byl tradičně přepestrý - od polévky s mušlema, přes saláty z chobotnice či zeleniny až po ochutnávání různých sýrů a prosciutta, konče ovocem, pro některé kafem.

Poté jsem vyrazil znovu za Khalilem a Enzem. Na koleji mě potkal úspěch i jeden docela hořký neúspěch (který nebudu zbytečně roztutlávat, to jen aby jste věděli, že i tohle se mi tady přihodí). Khalil byl rád stejně jako já, že se znovu setkáváme a strávili jsme spolu celé odpoledne. Vidět najednou pustoprázdné Poetto a jeho okolí bylo zvláštní. Večer zase u Fabia. Kuli jsme pikle a batohy na zítra…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vakys Vakys | 28. listopadu 2009 v 1:39 | Reagovat

No to je dost, žes to sem dal. Já sem kvůli tomu doteď vzhůru, mačkám F5 a už sem to chtěl několikrát vzdát!
"mluvil jsem na něj česky"...to jako fakt? :-D Hustý hustý! Už se těším na Comeback!

2 Eva Eva | 28. listopadu 2009 v 23:38 | Reagovat

vivat pokracovani...!!!

3 Dio Dio | 29. listopadu 2009 v 14:01 | Reagovat

Si, devi tornare anche tu! Facciamo un video d´apertura di una via nuova a Supramonte.
Přibudou i fotky a další články. Stačí když vybuchne naše škola a máte to tu co by buch!

4 Pavlína Pavlína | 2. prosince 2009 v 12:47 | Reagovat

Tak ji necháme vybuchnout:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.