Výlet, aneb jen Dio ví, do čeho

25. září 2009 v 0:19 | Dája a Eva |  Cestování a Lezení
Výlet, aneb jen Dio ví, do čeho Ode mě (Toma) dnes jen malá milostná předehra. O zbytek (= hlavní část) se postarají naše dvě výletnice - moje mamka Dájenka a teta Eva, které společně s Jirkou (mým bráchou) dorazily do mého sardského ráje. Užili jsme si týden výletování a objevování vyhlášených pláží, gastronomické hody italské i naší vlastní kuchyně, nevšední nákupy na trzích, ovíněné večery … a dost, já mám být přeci čtenář! :-)









Nápad. Září 2008. Tom balí kufry a odjíždí na studijní pobyt na Sardinii. V prosinci se za ním proletěli Jirka se Sandrou a prožili jeden z nejkrásnějších týdnů svého života. Protože Tom nechtěl jet autem ze Sardinie sám (to by byl pěkně drahej špás), tak ho napadlo, že by se za ním mohly kouknout jeho mamka a teta Eva. A protože ještě jedno místečko v notně nacpaném autě by zůstalo neobsazené, ukecaly jsme i Jirku, aby si výlet zopakoval v teplejším ročním období. Celkem nebyl proti, takže letenky na 25.6. jsme koupili tři.
Čím víc se datum odletu blížil, tím víc jsme se těšili (aspoň já jo!!!! protože loňský let do Egypta se mi velmi líbil). Zjistila jsem vlak do Prahy, tak abychom cestu prožili v klídečku a pohodě, abychom nebyli ve stresu. Krutá šokující změna se dostavila už při snídani v den odjezdu. Protože snídám zásadně u TV při pořadu Snídaně s Novou, málem mi zaskočilo sousto chleba v puse, když jsem slyšela zprávu, že po cestě do Prahy jsou záplavy. Ihned jsem vytočila číslo vlakového nádraží, vznesla dotaz, zda jedou vlaky do Prahy a slyšela tu krutou zprávu: "NEJEDOU!!!" Pokoušel se o mě infarkt, mrtvice, prasečí chřipka, prostě vše dohromady. Nejsem ale zvyklá se hned tak bez boje vzdávat, takže telefon: "Jirko, jedem autem". Naštěstí máme ochotného dědu, který najezdil za život více jak milion km bez nehody, takže domluveno, vykonáno. Cesta do Prahy v pohodě, řídil Jirka, pouze v okolí Brna tradiční kalamita, šňůra aut a kolona, ale na letišti jsme byli včas. Děda pak jel z Prahy domů sám. Na letišti v Praze jsem skoro "vykrvácela". To když jsem za 2dl vína v plastovém kelímku dala 90kč!!! Ale segra má strach z létání a uzavřených prostor, tak to bylo určitě levnější, než otevření okna v letadle:-).

Let do Milána paráda, žádné turbulence, Evě za hodinu zmizel i panický děs z očí. V Miláně jsme čekali tři hodiny na další letadlo do Cagliari, vínečko opět za podobnou cenu, ale strach téměř zmizel! Vynořil se až při menších turbulencích, kdy letadlo dělalo pěkný kravál. Ale živí a celí jsme přistáli, dokonce o něco dříve, než jsme měli.


V Cagliari na nás dýchlo nádherné teploučko, i když bylo půl desáté večer. Tom nikde! Vyhlížíme, koukáme, všichni ostatní už jsou snad v peřinách, ale ejhle, objevuje se i opálený a vysmátý Tom. Radost všech, co se zase po dlouhé době vidí, je obrovská. Nasedáme do auta a vyrážíme směr studentské koleje, kde nám Tom domluvil ubytování. Asfalt se rozpustil, když jsme od něj odrazili rychlostí nadzvuku. Do 30 sekund jsme přestali mluvit, Eva do dalších 10 i dýchat a začala se v duchu modlit. Hlavou jí projela jediná myšlenka, rychlá jako Orient expres - domů jedeme aaaauuuttteeemmm!!!:) Bydlení na koleji nás hodilo o 20 let zpět (nás věkově). Ubytovali jsme se a vyrážíme poprvé do města a přestože je víc jak 22 hodin, město ožívá. Jedeme do pizzerie Evolution, kde Tom pracoval, seznamujeme se s jeho sympatickou paní šéfovou a dáváme si první italskou výbornou pizzu. Nějak po půlnoci uléháme a spokojeně spinkáme, jsme natěšení na další den.
Dopoledne jedeme do ufficia, kde má Tom vyřizování ohledně školy, poznáváme město a couráme po obchodech. Odpoledne vyrážíme na první pláž, kde nás okoukávají staří dědci, ale co, ať se kouknou:-). Večer jdeme na další pizzu velikosti kola od traktoru, ale nejsme žádná béčka, my to zvládneme!!! Byla skvělá. Asi nám toho za celý den nestačilo, tak ještě jedeme tou příšernou kosmickou rychlostí někam za město na jazzový koncert. Tam jsme vydrželi do 23. hodiny, ale to už jsem byla skoro mrtvá a žrali mě komáři a chtěla jsem do hajan.

Další den dopoledne jsme se byli podívat na velké tržnici, kde byla spousta ryb a různých mořských potvůrek, hodně ovoce, zeleniny, vše krásně naaranžované, až oči přecházely. Tom nakoupil nějaký materiál, že nám udělá večeři. Odpoledne jsme vyrazili na nádhernou písčitou pláž s romantickým názvem Poetto - opravdu odpovídající název. Nádherná, čistá, průzračná, bílý písek, vhodná i pro děti - daleko do moře pořád nic moc hloubka. Tam bych ráda jednou vzala svou vnučku. Jelikož pro kluky ale válení se na pláži není nic moc zábava, po nějaké době balíme a jedeme na další pláž, kde my se můžeme nerušeně válet a chytat bronz a kluci se můžou potápět. Spokojenost na obou stranách:-). Večer Tom hravě zvládnul večeři - špagety se slaninou (moc dobrý) a po večeři opět vyrážíme směr město žije. Na náměstí se díváme na skupinu lidí, kteří tančí Capoeiru - bojový tanec. Něco úchvatného. Zkusit to my, skončíme na chirurgii a nevím, jak dlouho by nás skládali dohromady. Spát jdeme někdy o půl druhé ráno (to je neskutečné, co já vydržím! :-)).
V neděli dopoledne jdeme na tržnici, kde najdete naprosto všechno, co chcete. Nakupujeme nějaké dárky domů a po dietním obědě (my dvě jen kafe a ovoce) vyrážíme dál od domu na písečnou pláž Piscinas. Cesta tam se sice podobala cestě do pekel, ale co nás nezabije, to nás posílí. Pláž nádherná (tam jiné asi ani nejsou) a v moři super vlny, které vás vynesou až z moře ven, taky to Jirka odnesl sedřenými zády, ale ječel radostí jak batole!

Pak jsme absolvovaly (v letních cuklíčkách) cestu na nějaké skály a taky nás Tom zatáhl na vyhlášený vodopád. Ten čítal všeho všudy asi 4 čůrčky!!! Chápu, bylo léto a na Sardinii vypadá o něco jinak, než u nás. Už ráno po osmé je tam teplota asi 30 stupňů, což mi maximálně vyhovovalo. Jak já jsem se krásně vyhřála!!! Škoda, že si to teplo nejde uložit do těla do zásoby. Po cestě zpátky od "vodopádu" se stavujeme na další pizzu, páč umírám hlady. Od poledne jsem měla jednu broskev a pár rynglí. V pondělí jedeme znova do školní kanceláře, kde Tom nedostal, co potřeboval, a začal mi připomínat kohouta před zápasem. Pak se ale uklidnil. Pochodili jsme opět po městě a Tom mi dodatečně koupil dárek k narozeninám - krásné šaty z Pákistánu. Jirka mi po jejich oblečení řekl, že si k nim mám ještě koupit pořádnou metlu, ať mám čím odhánět chlapy! (zlaté moje děti). Po obědě opět pláž a koupání a slunění, kluci potápění na gay pláži (Cala Fighera). Večer se nám podařilo ještě prohlídnout krásnou botanickou zahradu a jelikož to bylo chvilku před zavřením, pustili nás tam zadarmo. Tentokrát jsem se chytla večeře já (asi mi chybělo dennodenní klohnění) a vytvořila jsem kuřecí čínu s rýží. Povečeřel s námi i Khalil a všichni chválili, tak snad byla opravdu dobrá. Naše věčně kručící žaludky na chvíli zmlkly.
V úterý ráno opět vyrážíme do obchodů, segra konečně koupila něco dceři Sandře a něco i sobě. Hurá!!! Můžeme domů. Odpoledne uffici, placení koleje, všude se strašně dlouho čeká. Oni Italové mají prostě čas. Nemyslete si, že by jste někde po obědě našli nějaký otevřený obchod! Ani náhodou!! Oni mají siestu a nic s nimi nehne.

Večer jedeme do města, kde Toma čeká loučení s Andreou - týpkem s dredy po pás, který umí trochu česky! Samozřejmě nechyběl ani Gianni.
Středa - máme za sebou poslední noc na koleji, pěkně neprospanou. Tom odjel v šest ráno lézt s Fabiem, v poledne máme sraz někde v půli cesty k přístavu, tak jsme se kolem desáté dopoledne nacpali do plně naloženého tuňáka (seat cordoba) a vyrážíme. Pa pa Cagliari…..

Dojeli jsme na pláž Cala Gonone, daly jsme si se ségrou oběd v restauraci, já lasagne a Eva špagety. Ihned po usednutí nám servírka donesla nádherně orosenou skleničku s jedním deci šampáňa. Kdo by ve 40 stupních odolal?! Pak jsme ale zůstaly jak opařené, když za tu jednu skleničku naúčtovali 3 eura! Ale co, peníze budou a my ne… Pláž krásná, moře průzračné, poprvé se sluníčko ukrylo za mraky a přibývají i kila na tělech místních krasavic. Tom za námi dorazil kolem páté, balíme a vyrážíme.

O půlnoci hledáme místo na spaní a kluci staví stan. Noc ve stanu: šlo to, bylo teploučko, brzy mě vzbudilo vyhazování a padání mého těla do vzduchu a zpět - ségra na nafukovací dvojmatraci vraždila komáry.
Celý tento den jsme strávili na motorovém člunu - nádhera! Pak už jsme museli opět nastartovat žihadlo a směr přístav. V pohodě jsme tam dojeli a na místě vjíždění na loď nám oznámili, že máme lístky z jiného přístavu!!! Tak otočka a davaj směr Golfo Aranci (my byli v Olbii). Ale i tak jsme to stihli. Obrovská luxusní loď, která pojme 2100 lidí a 700 aut. Frčelo to tam jak v mraveništi a my vypluli tak potichoučku a klidně, že jsme si všimli až vzdalujícího se ostrova. Na lodi jsme zabrali gauče v restauraci a spali až do rána jak miminka. Vzbudila jsem se před šestou, šla na palubu kouknout na východ slunce, ale to už vesele cestovalo po obloze.

V pátek ráno po bleskovém vylodění v Livornu jedeme dál směr Lago di Garda - Tomovo oblíbené obrovské jezero. Já jím byla zklamaná - bylo studené a foukal studený a silný vítr. Do vody by mě nedostali už ani heverem. Kluci jsou otužilí, ti si neodpustili zaplavání. Procházka Arcem a o půl páté vyjíždíme směr domů. Kozí sýr ,který dostal Tom od kamaráda, nebude zrovna jeho oblíbený, po cestě je mu špatně od žaludku, dostává Algifen, poleží si na cestě (na odstavném parkovišti) a tak řídí až domů Jirka. Je dobrý, aby neusnul, tak si s ním aspoň povídám, Eva a Tom spí. Do Česka vjíždíme 1:40 a doma jsme ve čtyři ráno.

Děti moje (Jirko a Tome), byl to nádherný týden na překrásném ostrově a třeba nebyl poslední. Jsem ráda, že vás mám a těším se na další společné zážitky. Díky, mamka.





Eva dodává:
Najezdili jsme hodně kilometrů po krásné zemi, zelené, slunné a květinové se spoustou krásných, štíhlých (všech!) a usměvavých lidí. Kouzelné pláže s mořem takové barvy, která se musí vidět a cítit. Při projíždění horských serpentýn bylo lepší zavírat oči (pro některé). Italové žijí v noci. V pozdní večer vycházejí do ulic, které lemují auta o rozměrech zhruba 1x1 metr. Ale stačí to i pro lásku. V noci jsou ulice plné veselých lidí (podotýkám, že jsem za celou dobu neviděla ani jediného opilého člověka), o půlnoci se cpou nudlemi, pizzou a moc se jim to líbí.
Všichni Tomovi známí zhodnotili ,že jeho máma vypadá jako jeho sestra (mi neříkali, že vypadám jako sestřenice:-(). Na člunu jsme objeli kus ostrova, sice skoro ohořelí (od slunce), ale pohled na pláže a skály stál zato. Nejkrásnější noc byla ve stanu u moře, vedle blikajícího majáku. Chtěla jsem pozorovat hvězdy, ale prý nemám vymýšlet furt nějaké voloviny (zpražila mě sestra). Čest a sláva Tomovi a Jirkovi za přepravu. Bylo to dobré a nebylo toho dost. E.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 25. září 2009 v 13:17 | Reagovat

Jo,je to dobry !!!

2 Vakys Vakys | 25. září 2009 v 23:50 | Reagovat

Cazzo! Devo ritornare!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.