4.-7.6.2009 Stařec a moře 3 – Cala Luna, Jerzu

14. července 2009 v 21:28 | Dio |  Cestování a Lezení
V sobotu vstávám po 11. hodině a poslouchám vyprávění toho draka, jak už stokrát zůstal trčet na moři. Lucia jen zavírá oči, kroutí hlavou, nechce slyšet víc. Často to byla ona, kdo jej z různých průserů musel vytahovat. Lámu se smíchy.
Zde uvádím pár (doufejme, že zveličených) vyprávění od známých o Enzovi:
1.Už dva dny po autohavárii začal v nemocnici vyprávět o sexu a kouřil špeky mezi lidmi na pokoji.
2.Při slaňování dlouhých cest mu několikrát spadlo lano dolů.
3.Při rybaření na lodi mu nejednou došel benzín a to i na největrnějším (čili nejnebezpečnějším) průlivu Itálie.
4.Koupil si průvodce Afriky. Knihu studoval a studoval, plánoval, volal, posílal maily a ptal se i na práci … aby pak řekl: "Za 3 dny jedu do Thajska"
Prostě kam se hnu a potkám známé Enza, vždy to dopadne stejně. Každý je překvapený, co všechno se dá vymyslet a vyvést, ale každému je jasné, že to má na svědomí Enzo.

Cala Luna
Jdu za Antoniem, který spal u Tiziany, domlouváme se na treku na další slavnou rajskou pláž. Tentokrát minimálně dvě hodiny, ale žádné drastické kopce. Pláž je díky neklidnému moři skoro opuštěná. Lidé se sem totiž dopravují téměř výhradně taxi čluny, šlapat se chce málokomu. Anto mě provádí pobřežím, kde jedna jeskyně následuje druhou a cca 200m metrů do dáli je poseto lezeckými cestami. Nevhodný vítr Scirocco však přináší nevítanou vlhkost. Letím do moře a při návratu nezkušeně trochu riskuji i já ve střetávajících se vlnách. Příště snad budu opatrnější.
S Massimem, jedním Enzovým kursistou z Cagliari, jdu lézt na útes, který je před humiditou od moře chráněn svou výškou. Průvodce nemáme, ale nevypadá to moc těžce. První cesta tak za 5c, druhou za cca 6b jsem protáhl o další délku nahoru. Tahle kombinace už mě solidně zaměstnala, protože krápník ve výši byl stejně tak těžký jako krásný. Anto avizuje návrat, cestou si všichni tři i s Tizianou lámeme hlavy zákoutími italštiny a diskutujeme Berlusconiho. Začal jsem opět já tím, že jsem jej drze přirovnal k Enzovi (ten ho bytostně nesnáší). Oba dva totiž dělají výjimečné věci, oba dva při nich chybují! Oba by mi svou odvahou a fantazií mohli být velkými vzory, kdyby přitom však nedělali tolik chyb a problémů nejen sobě, ale i okolí.

Italská večeře
Tiziana během mžiku lusknutím prstu připravila večeři, které jen stěží může konkurovat běžná česká narozeninová hostina. To je síla! Tiziana sice vlastní hotely, apartmány a další, takže nejpestřejší suroviny měla po ruce. Ale bohaté večeře o několika chodech jsou v Itálii na denním pořádku. Dnes to byly výhradně mořské plody a já musel žrát jak za dva. Špagety s humry (či jak se to česky jmenuje), salát z chobotničky, syrové nakládané filé, různé dezerty … musel jsem ochutnat všechno a taky jsem byl jak balón!
Jsem jediný chudák, co nemá v Cala Gonone zamilovanou ctitelku, ale o pohoštění se asi už nikdy bát nemusím.

Neděle - Jerzu
V neděli jsme s Antoniem Enza opustili. Oba dva zítra opouštíme rajský život na Sardinii a vydáváme se na pár týdnů zpět do svých starých kolejí. Anto se vrací do Bologni vydělat pár chechtálků. Já se zavřu, zamknu, zaizoluju a zabarikáduju v pokoji na koleji a napíšu bakalářku. (Pokud to teď rychle neudělám, mám prázdniny i celý příští rok!). Takže jsme si oba dva chtěli svůj poslední den užít. Já na lezení dálnic v blízkých superoblastech jako Goroppu, Monte Odeu, Punta Giradili atd. tradičně nikoho nesehnal, tak jsem se vydal s Antoniem do Jerzu. Tam jsme potkali asi desítku lezců ze severu i jihu Sardinie, přeci jen se najde i pár místních, kteří lezou . Jedna dokonce mooooc hezká, ale ani se mě neptejte, jestli je zadaná! Anto znovu pokoušel projekt. Tentokrát boulder překonal, dal i zbytek, ale na konci mu ruplo v palici. Místo aby čistě cvaknul poslední jištění, začal kombinovat a řetěz chytil do ruky. Pako! Projekt přelezl, avšak zdobí jej ctnost, že to nebere jako čistý přelez a hodlá to v budoucnu napravit. Já jsem se nerozhodně plantal mezi cestami a lidmi, až jsem skončil pod 7b+ a na 2. pokus jej pošel s pochybami o správnosti obtížnosti. Podle ostatních (zkušenějších) je prý v pořádku, jen já jsem pomatený, nebo mám dobrý lezecký den. (Bylo to ale hlavně tím, že mi Cinzia poradila a ukázala všechny těžké kroky.)
Pozdě odpoledne všichni spěchali domů, hlavně kvůli volbám do evropského parlamentu. Jeli volit jen proto, aby volili někoho jiného než Berlusconiho. Já nespěchal, v Cagliari mě nečeká nic lákavého. Zůstal jsem sám, lézt dál nemohl a tak se vydal prozkoumávat zelené okolí za ustupujícího sluníčka. Jak jsem pronikával zelenou buší, tak trochu schválně jsem se nechal drásat keříky a bodláky. Potom, jak jsem si uvědomil svou blízkou budoucnost, toužil jsem po silném posledním kontaktu s přírodou. Mé oči se však neleskly slzami, protože bych příliš trpěl. Nikoli. To jen jedno oko tesknilo při pomalém loučení se s rájem a nádherným životem, zatímco druhé slzelo radostí, spokojeností a vděkem za to, co jsem zažil. Nevěděl jsem, jestli mám spustit pláč, zhluboka a ze všech sil si zakřičet, nebo jen dechem citlivě nasávat tu krásu okolo. Nevím, jak jen můžu poděkovat všem, kteří mi umožnili Rok za hranicemi všedních dnů jménem Erasmus.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 14. července 2009 v 22:07 | Reagovat

Krasne,moc krasne,az
dojemne krasne a diky,ze jsme to mohli nasim zpusobem prozivat s tebou !!! Eva,Sandra,cela rodina a pratele.

2 Dio Dio | 14. července 2009 v 23:04 | Reagovat

Díky teta za přízeň i po konci. Vzpomněl jsem si, že DÍK patří i Vakovi za nápad a práci s blogem!

3 ségra ségra | 15. července 2009 v 21:06 | Reagovat

Já se zeptám, bráško, je zadaná nebo ne? A je to ta, co Ti tak dobře poradila? A jak Ti jde bakalářka? Jako že kdyby se Ti to dařilo jo dobře, mohl bys mi přijet pomoct s dizertačkou - nějakej šílenec by se mi na to docela hodil - dneska jsem se pokoušela v terénu mapovat 3 hodiny ve 35 stupních Celsia (hurá, Sardinský počasí dorazilo o sem) a odnesla to připálenejma ramena, poštípanejma nohama a před úpalem mne naštěstí zachránil slušivý klobouček... Těžký je život vědce - ale cestou zpět jsem na nádraží potkala slečnu s vycpaným bažantem na větvi... kdo ví, jestli to nebude znamení?! (asi teda nějaký co nejhorší, ale lepší nějaký, než žádný)! Měj se krásně!

4 Dio Dio | 16. července 2009 v 17:48 | Reagovat

Ne ne, Marky. Nepsal jsem jinotaj. Tenhle článek je skutečně balada na mé sardské bytí, nikoli na konkrétní sardské jsoucno (slečnu). I když takových balad na zadané bych taky mohl napsat aspoň sto!
Bakalářka šla dobře, ale nestihl jsem ji dopsat před příjezdem rodiny za mnou. To víš, s mamkou jsme roztočili hvězdná kole. Tak to musím dokončit teď doma a nějak se do toho nemůžu znovu zakousnout. Takový Vak, ten ví, jak na to ... nebo od toho (utéct) :-D Ale však my to všichni tři zvládnem, až nakonec!

5 Vakys Vakys | 23. července 2009 v 11:56 | Reagovat

možná by bylo lepší si vzít život! Třeba by pak všude hrály moje písničky.. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.