9.4.2009 Ondro, Peťo ... lezení pro vás kluci

9. dubna 2009 v 1:16 | Dio |  Cestování a Lezení
Dnes něco pro kamarády, které doma za pecí svrbí ruce. Snad vás nenaštvu a naopak aspoň nabažím vaše představy. Pohodlně se usaďte, zavřete oči a oddejte se mé rucepotící hypnóze.

6b+, 150m, Masua

Konečně došlo na královskou disciplínu, konečně jsme se s Pájou vydali na dálnici. Po počátečním, ode mě ne zrovna diplomaticky povedeném, domlouvání jsme se naštelovali do "Hard o Soft?" na útesech v Masua a sám do teď nevím, co na název cesty odpovědět. První délku v bíle plotně bych určitě nenazval zahřívacím kolem. Bylo to žhavé víc, než jsem čekal. Těžké kroky, technické finesy, natékání a mezitím slušné rozestupy mezi nýty. Chvílemi jsem si říkal: "Spadnu teď, nebo ještě ne?". To by se Páji do začátku asi moc nelíbilo. A po pravdě, ani mi moc ne. Nakonec jsem to pomalu přeburácel a přeburácela to i Pája. Jen mi štandu ukázala, že jí někdo ruce vyměnil za 2 válečky na maso. Aspoň, že to nebyl mikrofon! "Co teď?" čekal jsem, že po první délce budeme muset otočit a přistát znovu na zemi. Ale Pája naštěstí není žádný ... jak by kluci Čechoslovenští řekli "přizdisráč" (já se tomu prostě nemůžu ubránit).

Poslala mě dál nahoru. Sliboval jsem lepší časy, ale příště se raději pečlivěji podívám do průvodce. Tak tedy 2. délka zahradními schody na S2 (2.štand) a pak začaly Hry bez Hranic! Bombovní béžová skála nás obdařila 3 délkami technického lezení ve výši, jaké se každou neděli jen tak nezažije. Malinké rampouchy, přátelské lišty a smějící se dírky ... to je jako dát dítěti třeba stavebnici merkur! Co víc! Já našel skvělou výzvu. Ve 4. délce jsem nemohl rozluštit hádanku nad štandem a bez větší únavy se strachem v kalhotech jsem si podal ruku s expreskou a sedl si! "Co se to děje?!" pomyslil by si mraveneček. A pomyslel jsem si i já, můj strach mě překvapil. Prostě se mi ve 100 metrech nechtělo padat, ač to bylo nad mořem. (A už teď, 3 dny na to, se těším na další střetnutí se sebou samým tam nahoře). Pája to pak na druhém přelezla i bez ochmatávání presa a hlavolamného zkoušení! Poslední výšvih přes hranu a pohádky je konec.

Nadešel čas dalšímu dobrodružství a to slanění s mojí šedesátkou. Doporučuje se totiž lano sedmdesátimetrové, ale nakonec jsme nemuseli ani nějak zvláštně breakovat.





Dole, pod námi se opalovali zmiňovaní Českoslovenští kluci Čelo (Tom) a Václav, kteří na Sardošku přijeli na týdenní atletické soustředění a společnost jim dělal Andrea se svým netopýřím psem "Pičou" (ano, takhle nešťastně se jmenuje :-D ).
Toť jeden z posledních silnějších zážitků. Brzy snad zkusíme další cesty v téhle parádní stěně.



Dvě 7áčka a jedno velké 7céplusko, pane vrchní!

Přijde mi, že poslední dobou, zvláště co se lezení týče, rozhazuju superlativy. Ale co mi zbývá?! Dnešek se mi do lezeckého života zapsal jako jedno z nejkrásnějších psaní, které mé ruce na skále četly. A to i přesto, že jsme dali jen 3 cesty. Vyrazili jsme s Enzem do Domushovnasu a po 100 změnách výběru sektoru nakonec zacílili do Ruota del Tempo, na skálu, jenž jsem s Pájou asi před 10 dny nenávratně prokleli! Tehdá jsme to totiž zabalili hned po první cestě. Byla jako ze skla, ale taky my byli (po spoustě lezení, školy, práce, paření a vstávání) jak přejetí parníkem. Dnes bych Ruotu del Tempo ódama vynesl do nebe! Máte strach, že vám, nebo spíš mi, přestala fungovat makovice? Tranquilli!

Tentokrát jsem s Enzem zamířil do pravé části stěny, které jsem ještě chtěl dát šanci a která se Enzovi pro dnešek (vzhledem k počasí) zdála být nejlepší volbou. Na rozlez se Enzo trochu vysmažil v cestě, kterou už si moc nepamatoval (jinak zná každý kousek šutru na Sardinii). Pak jsem zkusil já a prošel bez ztráty kytičky. S očima pacienta psychiatrie jsem se hned vydal do další delikatesy a i tady vyšlo OS. Průvodce pak prozradil 7a/+ a 6c+/7a. Radost z úspěšných přelezů však mnohonásobně převyšovalo nadšení z těchto cest jako takových. Technické vytrvalostní perly začínající menšími převisy, končící nekonečnou mírně převrácenou oranžovou stěnou daly zcela zapomenout mé nedávné orientaci na atletické pádlovačky! I tady je potřeba síla a vytrvalost, ale narozdíl o "gorilád", jak shybování po madlech nazývá Enzo, tady člověk musí začít přemýšlet. A mi se to začíná moc líbit. Zvláštní je, že mi oranžová skála sedí mnohem víc než světle šedá, i když lezení je pořád technické. Moc času jsme dnes neměli a tak mě Enzo navezl do 7c/+. Převislý začátek po dírách a hadech za 7a najednou upradoval na lišty (bez zalamování prstů), které mě vtáhly do jiné dimenze. Musel jsem sice zařadit šnečí rychlost, ale vesmírně zábavnými kroky (a pády) jsem postupoval dál a dál. Byl jsem jako Alenka v říši divů. Nahmátnout dobře ten bočák, postavit nohu trochu nahoru, ale ne moc vysoko, ať mě to nevyhodí, přilepit co největší plochu těla ke skále, přidržet levou a hop o kousek výš. "Držím? Nevím, uvidíme". Hups!!! "Ne, neudržel jsem." Tak znovu a ještě jednou. Jde to! Moje oči svítí. Nakonec jsem uhnul do vedlejší cesty, avšak neméně těžké. Vkuse bych to nedal, ale i s těmi odpočinky jsem si to prostě užil. Sním, či bdím? Díky, Enzo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vakys Vakys | 9. dubna 2009 v 12:33 | Reagovat

Hustěkrutěnechutně! "...mikrofon!" :-D Malej Dashboard! Ta stěna vypadá megamocně a megapěkně! Fakt cool, ale nejvíc se mi samozřejmě líbí Enzo! ;-)

2 Alča Alča | 9. dubna 2009 v 16:40 | Reagovat

Nezbývá než vás obdivovat. Já bych si to dala jak ti dva český džousci - pěkně pospat na sluníčku. Musíte mít packy jak lopaty :-)

3 eva eva | 9. dubna 2009 v 21:50 | Reagovat

Slava nazdar novinam,blahoprejeme z PTW.

4 Dio Dio | 11. dubna 2009 v 11:51 | Reagovat

Díky za blahopřání. Je už to sice nějaký ten pátek, co jsem měl svátek, ale co je doma, to je lepší než holub na střeše!
A s metamorfovanýma rukama to je pravda. Ale i tohle má své výhody. Těma lopatama se totiž můžu prodírat davy holek, které mi nemůžou odolat!
Hezký den vám přeje snící moT

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.