25.2.2009 Pellegrinaggio

5. března 2009 v 1:29 | Dio |  Cestování a Lezení
Po řadě dnů plných práce, debat s Giannim, Enzem a mezitím občas "zastavení se" u pc jsem se rozhodnul pro něco, co mě čekalo už docela dlouho a na co konečně přišel správný čas. Podniknul jsem svou první, ač malinkou, tak opravdovou pouť. Sbalil jsem jen to nejnutnější - stan, spacák, 2L vody a náhradní ponožky. Taky tužku a pár listů papíru. Mobil jsem vypnul. Nechtěl jsem žádné zbytečnosti ani věci, jenž mi normálně zajišťují standardní komfort. A to se povedlo. I když musím přiznat, že karimatku jsem doma zapomněl. Chybí vám v seznamu jídlo? Mi nechybělo! Rozhodnul jsem se strávit 2 dny a 2 noci sám v blízkých horách. Mapa posloužila k tomu, abych dojel do nějaké vesnice pod úpatí kopců, dál jsem ji nepotřeboval. Cíl nebylo místo ani nějaká stezka, cíl byl ČAS SÁM SE SEBOU. Předpověď jsem nečekoval, nezajímala mě. Ale byl jsem samozřejmě rád, že mé bytí v přírodě provázelo Sluníčko, jen občas přerušené krátkou sprchou. Z městečka Capoterra jsem tedy vyrazil nahoru. S pár pauzama, šetříc síly při půstu, jsem asi za 2 hodiny vyšlapal na první kopec. Tam mě čekal mohutný výhled na Cagliari a další městečka pode mnou na jedné straně a panenské kopce na straně druhé. Natáhl jsem se na mikinou vystlanou skálu a schrupnul. Bylo příjemné nemít cíl v dáli a nechat se řídit pocity. Po sladké snové chvíli mi ale přišlo, že jsem toho ještě moc neušel a jsem stále moc blízko civilizaci. Takže další hodinka a půl po skalnatém hřebeni až jsem vylezl na nejvyšší kopec této horské formace. A našel tam boudičku - nebylo co řešit. Odpoledne, noc a následující dopoledne jsem strávil sněním a bděním. Před odjezdem z domu jsem si říkal, jaké to nebude náročné přemýšlení (proto ty papíry). Ale nebylo! Myšlenkám jsem se nebránil, ale nevěnoval jim ani žádnou aktivitu. Jak přicházely, tak snadno i odcházely. Nenapsal jsem ani čárku.
Den mi však stačil
Změnil jsem plány, zapnul telefon a začal organizovat lezení na zítřek. Za 2 hoďky jsem seběhnul dolů. Jenže, trochu překvapený, do jiného údolí. Volal mi Enzo, prý kde jsem. A já vysmátý mohl popravdě říct: "ztracen někde v lese". Netrvalo však dlouho a já po 40 hodinách půstu zase v Cagliari tlačil do hlavy (=jedl, jak říká mamka). Krom energy tyčinky za 1,5€! jsem si dopřál i mega panino (housku), které jsme si s Vakem oblíbili u přístavu.
Ticho dokáže být krásné
Jistě jste se dočetli smyslu mé malé poutě. Udělal jsem to pro sebe (i když ve výsledku - znovu připraven a nabit energií na společenský život - i pro okolí). A ačkoli to zde píšu i pro vás, tentokrát vás žádám o žádné komentáře a jiné reakce. Snad to chápete.

PS: Hlad mě vůbec netrápil. Možná psychická příprava (plánování), možná jsem se nechtěl nechat skličovat, nevím (jak to).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.