8.2.2009 Návrat do budoucnosti

16. února 2009 v 17:03 | Vakys |  Cestování a Lezení

Tom už trochu nakousl úsměvný nádech mého odletu, nicméně celý transfer mé osoby byl nečekaně protkán neobvyklými událostmi, které stojí za zmínku. Co se týče odění na cestu, zde již Tom popsal, co všechno jsem měl na sobě. Já připojuji fotografii, alespoň částečně dokumentující mou zbědovanost a s úsměvem na tváři dodávám, že mi tehdy bylo docela teplo. Většinu času, který jsem musel trávit ve svém převleku, se mi dařilo vyhnout přehřátí, neboť jsem se pokud možno vůbec nehýbal. Jakmile však člověk třeba zvedl tašku ze země, bylo zle!

Odlet
Přes všechny trable se mi za pomoci Toma a Gianniho podařilo bezproblémově projít check-inem přičemž mé příruční zavazadlo jsme bez předchozího zkoušení napakovali na 9,6 Kg (povoleno 10 Kg) a batoh měl 15,9 což je maximální tolerované překročení oficiálního limitu 15 Kg. Ani bezpečnostní kontrola neprojevovala žádnou nevoli k mému odění a já nastoupil do letadla. Konečně jsem si mohl odložit dvě bundy a hadrový batoh s oblečením, který jimi byl dosud skrytý a znesnadňoval mi sezení i pohyb. Start a let dopravního stroje pro mne, prvoletce, byl náležitým zážitkem, tudíž mne fascinovalo téměř vše, včetně letušek. Zejména mne dostávaly jejich dokonale nacvičené demonstrační pohyby ilustrující nasazování kyslíkových masek a používání nouzových východů. Připomnělo mi to dokonale natrénované sestavy kickbox freestylu, kdy cvičenci vykonávají všechny pohyby zcela automaticky.

Kam letíme?

Když kolem mne procházela jedna z letušek, nemohl jsem ji anglicky neoslovit. Anglicky proto, protože na palubě Ryanair personál hovoří jen tímto "světovým" jazykem. Zcela upřímně jsem se jí zeptal, kam letíme. Krátce se zarazila a pak slušně odpověděla, že do Milána. Odvětil jsem, že to zní zajímavě. Přecejen jí to nedalo a řekla mi, že přece musím vědět, kam letím, když jsem si objednával letenku. Vysvětlil jsem, že nevím, protože mi vše zařizoval kamarád a říkal, že mě pošle na místo, které se mi určitě bude líbit. Nevypadalo to, že by ji má odpověď uklidnila, nicméně pokračovala do zadní části trupu.

Sleep guinea pig, sleep
Asi po hodině a půl let skončil, vyjel mi batoh a já prozkoumal milánské letiště Bergamo. Našel jsem vhodné místo na spaní a ve svém opulentním odění se uložil na dlažbu koridoru. Spacák jsem tu noc opravdu nepotřeboval. Jediné co mě trochu otravovalo, byly zvídavé pohledy kolemjdoucích, ale nic přes co bych se nedokázal přenést. Přece jen, byl jsem jediný, kdo ležel na zemi, avšak dlouho to tak nezůstalo. Kolem 12té hodiny v noci jsem se probudil a uzřel všude kolem sebe lidská těla, většinou podložená karimatkou a občas zasunutá do spacáku. Záhy jsem pochopil, že tento způsob přenocování je ve světě low-costů každonočním folklórem.

Check-in
Časně zrána jsem opět bezproblémově prošel check-inem, jen bezpečnostní kontrola byla důslednější. Nejdřív je zaujaly knihy v mém příručním zavazadle, kterých bylo plné, a tak jej nechali podruhé projet "rentgenem". Já sám prošel detektorem kovu, který nejevil žádné známky excitace, avšak ihned po úspěšném prostupu mne zastavila sekuriťačka a zajímala se, co mám v kapsách na břiše. Suše jsem odvětil "abigliamento" (=oblečení), ale zřejmě to nestačilo. Chtěla ho vidět a tak jsem ze dvou mikin vytáhl celkem 4 trička, která si policistka obtěžkala a osahala. Zřejmě ukolébána měkkostí italské aviváže se se mnou zdvořile rozloučila.

Lenka
Druhý let byl zlomový hned z několika hledisek. Již při čekání na otevření "brány" k letadlu jsem s jistotou rozpoznal onu letušku, kterou jsem lakoval během předchozího letu. Dal jsem oné příležitosti ještě trochu času na rozležení, takže jsem si k ní přisedl až v letadle. Jen tak pro připomenutí jsem jí opět anglicky položil otázku, kam letíme, načež se usmála a nic nám nebránilo dát se do řeči. Během toho se, nezávisle na své vůli, stala svědkem mého částečného svlékání. Ani nevím, proč si tak užívám chvíle, ve kterých bych se měl cítit trapně. Zvláštní. Po nějaké době jsem se dnes civilní letušky zeptal, jaký je její rodný jazyk, načež bez váhání odvětila "čeština"! Snažil jsem se maskovat svoje rozrušení a kontroval svým obvyklým "nevěřím"! Stála si za svým, tak jsem to ještě chvíli natahoval a pak už zbývalo jen nenadále začít mluvit česky. Jak je vidět, náhody se dějí! A nebo by bylo rozumnější vysvětlit to magickou silou osudu? Lenka by se mnou jistě souhlasila! Každopádně tenhle let byl zajímavý ještě tím, že svítalo a já tak mohl obdivovat pevninu z ptačí perspektivy, včetně například málo neuvěřitelných zasněžených vrcholků Alp.
S Lenkou jsme pak prokecali cestu vlakem během které jsem dokončil svoje svlékací manévry a v Brně jsme se rozloučili.
V cílové destinaci mne vřele přivítaly moje teta Macu, mamka a v neposlední řadě taky družička...já byl doma!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 16. února 2009 v 21:49 | Reagovat

Vaky,ty jsi dabel!!!!!E. a S.

2 Dio Dio | 17. února 2009 v 0:41 | Reagovat

Ma tu sei veramente pazzo! Hustě ses naučil brejkovat :-D

Jak rád bych se občas dostal na druhou stranu, na pozici letušky, spolužáků, kolejbáb, prodavaček ... jak rád bych byl, kdyby mě někdo taky takhle natáhl! A takoví skauti, ti by třeba mohli pomoct. :-)

3 Dagmar Dagmar | E-mail | 17. února 2009 v 8:12 | Reagovat

No konečně Vaku!:). Sice to trvalo času,ale článek stál za to.Není nad to,začít ráno nějakým novým článečkem od jednoho z vás.Hned je ten den veselejší. Klidně v psaní pokračuj-,jaký je život  v Česku a bez Toma.mamka(Tomova).

4 Vakys Vakys | 17. února 2009 v 15:16 | Reagovat

Díky všem za "uznání" a motivaci!; Tož Tome, však víme! Také bych se rád stal například svědkem své vlastní smrti, tak jak to umožnil Derren Brown jedné ze svých "obětí"...

5 Shelby Shelby | 17. února 2009 v 19:43 | Reagovat

Derren, hm, o tom psala sestřenice maturitní práci..;)

6 Dio Dio | 17. února 2009 v 21:11 | Reagovat

Hm, Shelby, supr. Můžeš nám všem dát na tvou sestřenici číslo?! :-D

Nebo kdyby nás někdo aspoň takhle provětral  http://www.youtube.com/watch?v=Eh8bhtVJSJg

7 Gianni Gianni | E-mail | 17. února 2009 v 23:07 | Reagovat

ahahahahaha! sembra quel signore sempre ubriaco con la barba lunga e quindici cani che sta seduto per strada in via roma vicino alla rinascente a cagliari, e chiede soldi a chiunque

8 Vakys Vakys | 18. února 2009 v 0:06 | Reagovat

No! Gianni, Tu sei cattivo con me.... :-D

9 Shelby Shelby | 22. února 2009 v 16:44 | Reagovat

TOM: Nezasloužíš si. :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.