31.1.2009 Isili…Slunce, led a převisy

6. února 2009 v 21:23 | Dio |  Cestování a Lezení
Po osudovém setkání s Vetřelcem (zde) se jako vrah prostě musím vracet na místo činu. Vak naštěstí při rozhodování o Isili neklade žádný odpor a tak zůstávám vrahem platonickým, neubližným ba až mírumilovným. Před týdnem (24.1.2009) jsme zde i s Giannim krom jedné rozlezové cesty proseděli celé sobotní odpoledne pod převisem hloubajíc asi nad nesmysly světa (už sám nevím, pamatuji si jen smích). Pršelo! A pršelo moc, takže zateklo i do převislých stěn a dolezy cest se ten den proměnily v malé vodopády. Ani mou lásku (jak jsme s Giannim Vetřelce pojmenovali) jsem nemohl zkusit, abych si nerozlezený třeba neutrhl prs(t).

Konečně slunce
Tento pátek jsme se však po předposlední hodině fyzioly v tělocvičně rozloučili s učitelem se slovy, že v sobotu nechodíme do školy, v sobotu lezeme. Nabalili jsme sebe, maso, Gianniho a dva Španěly- Carlose s Olaiou a vyrazili. Cíl byl opět náš byt, zapomněli jsme stan. Za hodinu a půl už však cvakaly karabiny a my byli v domácím prostředí. Sektor Paese dei Nuraghe je lehce převislá 20 metrů vysoká a 50 metrů široká stěna plná madel (dobré velké chyty) a většinou 6-áčkových cest. Gianni zdolával jednu lehčí cestu a zároveň ještě víc zdolával sebe hned ze začátku, Carlos si po delší zdravotní pauze trochu nakládal vedle a my s Vakem válcovali zbytek. Technicko-silové Stronzetto nuragico za 6b+ jsem však vůbec nemohl rozluštit (cesta se původně jmenuje Sbronzetto, já jsem to s příznačnými pocity upravil- stronzo je totiž hovno). Všichni jsme pomalu ztratili první dech, Gianni byl vůbec rád, že je rád (=že už dnes nepoleze). Přeci jen to není pro každého tak lehké, zvlášť když neváží 60 kg i s postelí a zimní peřinou dohromady.

Corvo Spaziale
Sektor Tomovi zaslíbený byl dnes krutě milosrdný. Potom, co jsem si dvouprstová dynama Aliena přes týden ideomotoricky nacvičil (=představoval a přitom jak nemocný máchal rukama) se mi teď hned povedly a dařilo se i následné pádlování (dlouhé kroky po madlech). Pavel Bém na Mt. Everestu určitě nedýchal víc než já. To by člověk ani neřekl, jak se při tom pohodovém skalním lezení dá zadýchat. Každopádně z toho, že místo pomalého krokování (nacvičování cesty) s mnohými odpočinky, jsem víc jak půlku málem proběhnul, jsem byl tak překvapený, až jsem únavě nakonec psychicky!!! podlehl a kousek před koncem si odsednul do lana. Doteď to nechápu, asi mi přeskočilo! Kdybych šel dál a případně i spadnul, následoval by akorát krásný vzdušný let, který by se mi beztak líbil. Kdybych raději seděl a odpočíval víckrát nebo třeba kdybych spadnul… Dnes byl ale Alien krutě milosrdný! Vak zkusil španělskou cestu a pak se prošel 6bčkem na OS. Já s radostí i za něj říkám: Vítej v klubu převisových oblud! Soumrak jsme oba proseděli v 6c a tak přišel pravý čas na večerní zábavu.

Já ještě nemůžu zemřít!
Večer plný kouře, grilovaného masa, párků a brambor asi hodinu a půl nezapomenutelně zakončoval Gianni. Můj stan jsme s Vakym uvolnili právě jemu a Španělům, páč všichni mají slabší spacáky i menší pochopení pro zimu. Jenže Gianni řekl, že jim nebude dělat křena a bude spát s náma dvěma venku. On Gianni vůbec Španěly, podobně jako my, nemusí, ač zrovna Carlos s Olaiou mi přijdou dost v klidu. Prvně tedy náš velký Sardský bratr hodinu vymýšlel všechny možné varianty, kde bychom mohli jít (jet) přespat, jen aby to nebylo venku. Během toho a vlastně celého večera počítal minuty do rána či smrti. Pak už pouze odevzdaně lamentoval, že tady nemůže zemřít, že je ještě mladý a tak dále. Celé to pěkně ilustruje odpověď na mou otázku, jak se cítí. Řekl: "Bene, ma non circola il sangue"="Dobře, ale už mi nekoluje krev v žilách". Vše samozřejmě říkal ve srandě (značně podporován naším smíchem), ale šlo vidět, že tady (v té situaci) doma není. Po všech těch břicholamných řečech následovalo asi dvacetiminutové oblíkání, které zahřálo i všechny ostatní v okruhu 20ti metrů. Nakonec jsme s Vakem připravili plachtové lože a ulehli pod mrazivě zářící hvězdy. BTW: Gianni neměl karimatku, ale k jeho průsvitnému spacáku jsem mu aspoň půjčil ještě můj letní.
PS: Fotky nejsou, bude video.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 6. února 2009 v 21:50 | Reagovat

Dost dobry,ostry kemp zvladaji pouze nabrouseni frajeri!Myslime na vas!!Zdravime z PTW!E.M.

2 Alča Alča | 8. února 2009 v 15:33 | Reagovat

No, hned mě napadlo, že si Marek před odjezdem dá ještě něco krutopřísného :-)) Chystáme se, že doma vypnem zítra topení, abychom ho nepřehřáli a možná mu snesem postel do tělocvičny, kde je stálá teplota okolo 7 stupňů nad nulou, aby ten šok ze změny prostředí lépe snesl. A už se na něj nesmírně těšíme, transparent je připravený, štrůdl se už peče ... No, Tome, jsem zvědavá, jestli nový spolubydlící bude mít alespoň zrnko jeho "kvalit", abychom se dočkali dalších pěkných blogísků :-))

3 Dio Dio | 8. února 2009 v 18:45 | Reagovat

Zdravím PTW, KH i Orlovou (která nepíše!)! Díky za komenty. Ale abych nevyčerpal celý potenciál následujícího článku, prozradím jen to, že Vak už taky začal teplotně trénovat na vytopený domov (jak, to se dozvíte ... někdy, někde ... snad).

Víme ale, že Vak i s jeho kvalitama je na(ne)štěstí jen jeden a těžko k němu můžeme někoho přirovnávat ... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.