Zkoušel jsem napsat sladkou omáčku, ale … nejde mi to a pak mě to ani nebaví!
Tedy pár útržků z posledního týdne:
AUTO
Na Cala Figheře nám někdo chtěl ukrást prázdnotu z kufru našeho auta a tak zničil zámek. Žel naše značka je k tomu prostě vybízí a Gianni nás přesně před tímhle případem (opuštěná Cala Fighera, blízko 2. nejhorší čtvrti…), ale co už.
SARDSKÁ POHOSTINNOST
S Vakym jsme byli pozvání na 2 večeře u spolužaček. Ač naštvaní, že se i přes naši nemalou snahu ze začátku rozhoupaly a chtějí se kamarádit až teď, rádi jsme pozvání přijali.
První večer u Soniy jsme poznali dva její spolubydlící. Podle mě byli už pár roků po smrti. Kouřili snad non stop a vydrželi shlédnutí všech našich videí, ovšem moc se jich to nedotklo.

Druhý večer byl aspoň pro mě mnohem hezčí. My s Vakem moc nepochopili pozvání a mysleli, že dvě spolužačky a jeden spolužák chtějí zajít do baru, na disko nebo něco podboného, tak jsme se na to náležitě ohákli. Kostýmy však ostudu udělaly nakonec jen u Eli doma, kde jsme se seznámili s její spolubydlící. Ta byla pro nás nepochopitelně celá udivená, jak jsme mohli přijít takhle "vystajlovaní", když jsme museli tušit, že potkáme někoho nového. Mě zas trochu diví, že jsme překvapili i Federica a Livianu, ti už by přeci měli vědět! Pak jsem těžce nesl obvyklé 3 nebo 4 chody, páč jsem se doma při představě vymetání hospod "chytře" najedl. Dojedli jsme asi o půl jedné.
V následujícím týdnu jsem si ze 6 obědů sám připravil jeden, ostatní dny mě (před odjezdem i Vaka) hostili dva opravdoví kamarádi - Gianni a Enzo. Tady se těžko odmítá. Gianni říká, že občas se to fakt nesmí (třeba někde na vesnicích po zápase nemůže místním odmítnout … kdo ví, co by se stalo). A když už obědvám doma, na večeři jsem zase pozvaný k Giannimu na domácí typické sardské zeppole (koblížky) s pěti tetama a 8 dědečkama.
VÝLETY S ENZEM
Statisticky by se shodně daly charakterizovat tak "6:1" (plánované : zrealizované)
Má dobré, atraktivní nádady. Koho by nelákalo noční potápění s rybolovem, objevování nových lezeckých oblastí, plachtění na mini katamaránu. Navíc podepřené jeho staletýma zkušenostma. Jenže právě na těch zkušenostech to padá. Enzo dnes něco vymyslí a domluví, zítra mrkne z okna a je po všem. Dobře ví, co přináší jaký který vítr. Jaká bude voda po dešti. Kdy se dá jít na plachetku a hlavně kdy se nedá. Když už jsme s ním konečně v sobotu ještě s Vakym vyjeli, plánovaný Domusnovas jsme (po pohledu z okýnka) rovnou minuli a v Masua tak foukalo, že Enzo po 3 minutách zalezl zpátky do auta a my s Vakem při lezení necítili prsty. Dvě cesty a tradá domů. V pondělí jsmě měli jít na plachetku - zle foukalo. Tak večer na na noční potápění - napěněná voda. V úterý výjezd na pár dnů lezení a potápění v Cala Gonone - ničemná předpověď počasí. Tak večer na to noční potápění. Vyjeli jsme! Ale ve Villasimiusu Enzo uviděl vlnu rozbíjející se o břeh a bylo hotovo - ve zčeřené vodě bychom ve světle baterky nic neviděli. 130km a skoro 3 hodiny v autě na hadí cestě k ničemu. Na tohle (tolik neúspěchu a vzdávání) nejsem zvyklý … a aspoň tak mám velkou šanci učit se :-)
S Enzem každopádně žádná chvíle není ztrátou. Jeho nezjednodušovaná italština je velkou zkouškou a má toho spoustu zajímavého co říct i mimo lezení.
Jen než přijdou ideální podmínky, budu muset udělat nějaký výlet asi i bez něj.
Tedy pár útržků z posledního týdne:
AUTO
Na Cala Figheře nám někdo chtěl ukrást prázdnotu z kufru našeho auta a tak zničil zámek. Žel naše značka je k tomu prostě vybízí a Gianni nás přesně před tímhle případem (opuštěná Cala Fighera, blízko 2. nejhorší čtvrti…), ale co už.
SARDSKÁ POHOSTINNOST
S Vakym jsme byli pozvání na 2 večeře u spolužaček. Ač naštvaní, že se i přes naši nemalou snahu ze začátku rozhoupaly a chtějí se kamarádit až teď, rádi jsme pozvání přijali.
První večer u Soniy jsme poznali dva její spolubydlící. Podle mě byli už pár roků po smrti. Kouřili snad non stop a vydrželi shlédnutí všech našich videí, ovšem moc se jich to nedotklo.

Druhý večer byl aspoň pro mě mnohem hezčí. My s Vakem moc nepochopili pozvání a mysleli, že dvě spolužačky a jeden spolužák chtějí zajít do baru, na disko nebo něco podboného, tak jsme se na to náležitě ohákli. Kostýmy však ostudu udělaly nakonec jen u Eli doma, kde jsme se seznámili s její spolubydlící. Ta byla pro nás nepochopitelně celá udivená, jak jsme mohli přijít takhle "vystajlovaní", když jsme museli tušit, že potkáme někoho nového. Mě zas trochu diví, že jsme překvapili i Federica a Livianu, ti už by přeci měli vědět! Pak jsem těžce nesl obvyklé 3 nebo 4 chody, páč jsem se doma při představě vymetání hospod "chytře" najedl. Dojedli jsme asi o půl jedné.
V následujícím týdnu jsem si ze 6 obědů sám připravil jeden, ostatní dny mě (před odjezdem i Vaka) hostili dva opravdoví kamarádi - Gianni a Enzo. Tady se těžko odmítá. Gianni říká, že občas se to fakt nesmí (třeba někde na vesnicích po zápase nemůže místním odmítnout … kdo ví, co by se stalo). A když už obědvám doma, na večeři jsem zase pozvaný k Giannimu na domácí typické sardské zeppole (koblížky) s pěti tetama a 8 dědečkama.
VÝLETY S ENZEM
Statisticky by se shodně daly charakterizovat tak "6:1" (plánované : zrealizované)
Má dobré, atraktivní nádady. Koho by nelákalo noční potápění s rybolovem, objevování nových lezeckých oblastí, plachtění na mini katamaránu. Navíc podepřené jeho staletýma zkušenostma. Jenže právě na těch zkušenostech to padá. Enzo dnes něco vymyslí a domluví, zítra mrkne z okna a je po všem. Dobře ví, co přináší jaký který vítr. Jaká bude voda po dešti. Kdy se dá jít na plachetku a hlavně kdy se nedá. Když už jsme s ním konečně v sobotu ještě s Vakym vyjeli, plánovaný Domusnovas jsme (po pohledu z okýnka) rovnou minuli a v Masua tak foukalo, že Enzo po 3 minutách zalezl zpátky do auta a my s Vakem při lezení necítili prsty. Dvě cesty a tradá domů. V pondělí jsmě měli jít na plachetku - zle foukalo. Tak večer na na noční potápění - napěněná voda. V úterý výjezd na pár dnů lezení a potápění v Cala Gonone - ničemná předpověď počasí. Tak večer na to noční potápění. Vyjeli jsme! Ale ve Villasimiusu Enzo uviděl vlnu rozbíjející se o břeh a bylo hotovo - ve zčeřené vodě bychom ve světle baterky nic neviděli. 130km a skoro 3 hodiny v autě na hadí cestě k ničemu. Na tohle (tolik neúspěchu a vzdávání) nejsem zvyklý … a aspoň tak mám velkou šanci učit se :-)
S Enzem každopádně žádná chvíle není ztrátou. Jeho nezjednodušovaná italština je velkou zkouškou a má toho spoustu zajímavého co říct i mimo lezení.
Jen než přijdou ideální podmínky, budu muset udělat nějaký výlet asi i bez něj.
Dobre,Dio,moc libilo!!!!!!!!!!!!!!!!!E.