Gianni mě jednoho dne usilovně zval na politickou seanci a při obědu a debatě s Enzem mi to doporučoval i on. Že prý tak budu mít nejlepší šanci poznat Itálii. Tedy proč ne?
Tenhle politický večírek jak vystřižený z (počíkové hry) Mafie byl nahustěný vykravatěnýma hlavounama a nechyběly samozřejmě ani ozdobné a ozdobené róby. Hned u vstupu člověk musel projít něčím, co bych přirovnal k hřbitovní topolové aleji. Bylo to dvouřadí slečen jedné jakoby z očí vypadly všechny ostatní, snad naklonované. Přišlo mi, že je vybrali v Miss Basketball. Taky se mi zdálo, že nejen my, ale i nemálo ostatních se jenom převléklo z tepláků a přišli si zadara nacpat panděra. Tolik falše pohromadě (aspoň takové byly mé pocity) už jsem dlouho neviděl. A účastnil jsem se toho rád! Je dobré to vidět. Nedivil bych se, kdyby se tady o politice vůbec nikdo nebavil. Onen politik, kteréhož tohle má být oslovení a zaujmutí občanů, prý dnes možná ani nepřijde. To by byl neskutečný joke! Nakonec ale pár politiků docela nudně promluvilo. Akce byla zaměřená na podporu kandidatury ((S)Uga Cappellacciho, který nakonec volby na prezidenta Sardinie vyhrál. Určitě díky mé účásti!
Já, znovu v roli Alenky v říši divů, hlavně pozoroval a vypustil taky pár slov do oběhu. Číšníků jsem se třeba zeptal, jestli přijde i kouzelník. Gianniho jsem varoval před chlapem, co vypadá jak Heinrich Himmler. Těch hostesek jsem se zase zeptal, jestli by mi nemohly pomoct. Řekl jsem, že mi mí kamarádi chtějí ukázat nějaké hezké slečny, ale že já je nevidím. Pak jsem raději dodal, že jsem "slepý". Ale i tak mi nepomohly, že prý pracujou. Gianniho spolužák ze základky, suchý jak prázdná láhev martini mě asi moc nedával. Po žranici všeho možného jsem si našel klidné místečko v roku sálu a tam si spokojeně ideomotoricky lezl. Během večera jsem si udělal pár nových kamarádů, když jsem jim podal ruku a slušně pozdravil. Prvně to byla starší paní, která zdravila někoho za mnou, takže to vypadalo, že vítá mě. Co jiného mi zbývalo, než jí podat ruku? Při odchodu to pak byl starosta a ještě nějaký papaláš.
Hned následujícího dne jsme s Giannim vyrazili znovu. Po mojí poslední lekci tohoto semestru na univerzitě, na které nás z asi 60 studentů bylo tak 10 (Vaku máš absenci! nepodařilo se mi Tě podepsat), jsme se sešli ve sportovním paláci, kde mě Giannatack propašoval vstupem, dostali jsme trička a vlajky a šli se zařadit do stáda. Hala byla rozdělena na dvě části. My byli v té, kam se člověk musí prý nějak zaregistrovat, nebo objednat. Na naší straně, okolo nás byli kluci a holky v mém věku, všichni oblečeni v modrých pravicových tričkách. Říkal jsem Giannimu, že tohle mi přijde divné. Tipnul bych, že zaplacené. Ostatní lidé totiž byli převážně věku nad 50 let. Dnes byl na programu nikdo jiný než slavný, milovaný a ještě víc nenáviděný Silvio Mussolini, pardón Berlusconi. A jeho show jsem si vážně nechtěl nechat ujít! Zajímaly mě jeho hypnotizérské schopnosti. Prvně nás však nechal asi hodinu a půl vyhnít, když se někde zdržel. Během čekání o něm navíc pořád dokola dokola dokola dokola dokola a dokola hrála jedna a ta samá samá samá samá samá písnička. Šílel jsem! Po příchodu pak obešel a pozdravil obecenstvo v dolní (naší) části. Abych ukázal, jaký jsem gentlmen, a abych neskonale poctil velkého Silvia, přeskočil jsem jedním krokem 5 židlí a podal si s ním ruku. Nic to pro mě neznamenalo. Ani čest, ani výsměch! Ale byla to sranda. S Giannim jsme se tomu smáli ještě půl hodiny potom.
Na to žačly proslovy. Zajímavé i nudné, proložené jedním rebelským aktem. Pravděpodobně študáci vyvstali z davu a něco vykřikovali, za což byli pranýřování a pronásledování možná až do Afriky. Moc jsem neposlouchal, co se snažili politici říct. Poslouchal jsem, jak to říkají. Všichni se snažili zaujmout. Jenže zatímco někteří "jen" prospěchem svého politického programu, jiní spíše emocemi a mohli tak plácat téměř cokoli. Neschopnější byl samozřejmě Silvio. O co lepší ale Berlusconi byl řečník a co víc tak vzbuzoval sympatie, o to míň jsem cítil upřímnosti a opravdovosti. Šlo vidět, že politika pro něj není jen práce, ale skutečná vášeň. Jeho enthusiasmus prostupoval éterem a jeho projev hypnotizoval dav. Další politici ani před ním ani po něm zdaleka nedosahovali kvalit jeho rétoriky. Jeden (ministr vnitra asi), který mi přišel nejvíc stotožněn s tím, co říká, že tomu sám věří a chce toho skutečně dosáhnout, mě zároveň nejvíc nudil!
Hustě si to tam dáváte koukám! Jinak ohledně těch absencí říkej, že sem na záchodě a že hned přijdu! Ju?