
Po opulentním Štědrém večeru se nám zachtělo druhého extrému a tak jsme bez nikláku v kapse vyrazili do náruče večerního města, kde na nás čekal Gianni. Jakmile spatřil naše zjevy v celé své "kráse" vybuchnul smíchy a křeč z úsměvu jej oslepila na několik dlouhých minut. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nás to překvapilo, ale že to bude tak silné jsme nečekali. Zřejmě v Itálii muži na nový rok sukně nenosí. Je skoro zbytečné popisovat všechna ta "setkání" pohledů s náhodnými kolemjdoucími, kteří nás míjeli během cesty městěm. Bylo jich totiž opravdu hodně a všechna probíhala podobně. Většinou by se to dalo charakterizovat spadlou čelistí na straně kolemjdoucích a širokým úsměvem na straně naší. Večer jako takový se neobešel bez ostudy, avšak do půlnoci se dá hovořit o andílcích. Trochu jsme se prošli po městě, kde bylo všude mraky lidí a na každém myslitelném náměstíčku stálo velké pódium, kde se odehrávala různá představení od koncertů po Bůh ví co.
Midnight show

Půlnoc jsme strávili v Castellu, což je historická část města, hrdě vyčnívající nad moderní zástavbou. Celé město nám tak leželo u nohou a zajištěn byl i luxustní výhled na následující ohňostroj. O přípitek se postaral Gianni dvěmi slaďoučkými šampaňskými a plastovými kelímky, takže vše bylo ve velkém stylu jaxe patří. Ihned následoval onen mocný ohňostroj, který byl neuvěřitelný délkou, velikostí i pestrostí. Když se situace na vyhlídce uklidnila, vyklidi jsme pozice a sestoupili opět do ulic, kde byla zábava v plném proudu, na pódiích se odehrávaly blbosti a lidé se mačkali v mezerách mezi domy (v ulicích). Skutečným zážitkem se ale nakonec stala komorní scéna, rozprostírající se jen tak na asfaltovém plácku spojujícím dvě ulice. Tři mladíci tu hráli na bubny, klarinet a tubu, ale z obyčejného hraní se brzy vyklubala neskutečná show. Jinoši se ukázali jako skutečně zdatní artisti, hrající doslova ve všech možných kombinacích tří lidských těl. Představení gradovalo zábavnými gegy s kužely, žonglováním a nakonec se strhla "nefalšovaná" bitka, vše neustále doprovázeno minimálně jedním nástrojem.
Co nejhůř aneb ostuda musí být

Jakmile se nám bublinky usídlily v mozkových závitech, rozhodli jsme se využít svého excitovaného stavu a jali jsme se ukrajovat celé kusance ze šťavnatého koláče ostudy! Začalo to naším tradičně osobitým tancem a následoval Tomův záměrně neúspěšný pokus o zdolání pouliční lampy. To vše napjatě sledováno šokovanými davy přihlížejících. Dokonce se s námi dali do řeči místní teenageři a když zjistili, že jsme Češi, přistoupila k nám odbarvená slečna a významně pronesla: "pořád zvracím"!
Následující ostuda se tak nějak sama vynořila a byl by to taky div, kdyby na tohle za celý večer nedošlo! Tak tedy, potřebovali jsme se prodrat dlouhou uličkou plnou lidí až na Bastione, kde bylo jedno z velkých pódií a tak Tom dostal ďábelský plán. Ihned se začal klátit (jako už ostatně delší dobu) a předstírat, že mu každou chvíli z úst vytryskne jídlo i pití za poslední týden! My s Giannim jsme jej kolegiálně podpírali a ze všech sil jsme se snažili zastřít smích, který se nám rval do tváře při pohledu na rozestupující se davy a vyděšené obličeje! Objevovaly se i známky nefalšované lístosti a soucitu, až těch lidí bylo někdy i mě líto. Cíl byl však splněn a my v rekordním čase stáli před pódiem.
Nové zážitky zaklepaly na dveře, jakmile se nám začalo chtít na záchod. Vlezli jsme do místní restaurace a vstoupili do místnosti, kde muži i ženy společně čekali až se otevřou dveře příslušné svatyně. Tom šel první a já zůstal sám s dvěma muži a třemi ženami. Již předtím nás meřili pohledem (hlavně naše sukně), ale jakmile se začaly ze záchodu ozývat zvuky zvracení a poctivého kašlání, jejich srdce se zastavila. Po chvíli Tom vyšel s graciézním výrazem ve tváři si opláchl ruce i pusu a odešel. Nadešel můj čas a já věděl, že teď to nesmím pokazit. Jen se za mnou zavřely dveře, začal jsem zvracet jako vítěz soutěže v pití hektolitru mléka. I já vystoupil ze dveří s kamennou tváří, trapně sesnažící zachovat dekorum. Oplách jsem si ruce a aniž bych zapnul sušič, začal jsem pod ním pečlivě obracet dlaně. Výsledek se nečekaně nedostavoval a tak jsem se mírně sklonil a začal na ruce decentně foukat. To už někteří nevydrželi a začali se uculovat. Když jsem odcházel, dokonce mi jeden milý mladík nabídl, že mi na ruce foukne...a já pochopitelně přijal.
Tož to se Vám povedlo, malem mi mrsklo, když se mi tam ten článek zničehonic objevil! Já vím, že mě rádi mučíte, ale o moji smrt byste se pokoušet nemuseli, kdo by pak psal Ondrovi strašně vtipne a kvalitní komentáře?! ..