
Opět jsme viděli spoustu věcí a míst a tentokrát se i umoudřilo počasí. Mohli jsme se tak projít na Capo Manu, odpoledne prozkoumat Bosu s puknovým barákem bez oken i dveří a měsíční krajinou v přístavu. Na závěr jsme tu objevili zavřený hrad, Srandou zvaný "zřícenina". Večer jsme si prošli městečko Alghero křížem krážem a nakonec si v něm dali pizzu. Stejně jako předešlé dny Sandra asi 12x zapnula telefon a se slovy: "Ten mobil je už úplně vybitý" vesele prozváněla a přijímala smsky. Taky už jí prý hodně chybí ICQ a počítač všeobecně. S Tomem a Jirkou jsme uznali, že dnešní mládež je fakt zfetovaná a už nám nic nebránilo ulehnout do stanů tyčících se na luxusní vyhlídce u Capo Caccia.

Den 4 (Čtvrtek 18.12.)

Ráno nám déšť překazil plány vstát a tak alespoň ospravedlnil naši touhu povalovat se. Až bubnování ustalo, zlikvidovali jsme škody v podobě rybníčku pod Jirkovou karoškou a valilo se dál. Na Punta Argentiere jsme navštívili "opuštěnou" vesnici sestávající pouze z karavanů. Brzy se ale ukázalo, že v ní vůbec nejsme sami. Protože nás střet s hladovými zombíky nelákal, zmizeli jsme jako pára nad hrncem.

Snad můžu napsat, že výšlap na Torre Falkone všem zlepšil zdraví v průměru o 11,6%. Výhled z věže na vrcholku nás učinil šťastnějšími průměrně o 9,7% a tím se zvýší naše pracovní produktivita o 2,5% za rok. Jsme teď všichni víc fit, šťastnější a produktivnější. Sandra nám dnes opět nezapomněla připomenout, že má úplně vybitý telefon, načež ho zapla a začala si číst zprávy.
V malém přístavním městečku Stintino, jsme svou obědovečeří již tradičně přeměnili lavičku na bezdomovecké doupě, což si celkem záhy vyžádalo pozornost místních švestek (policajtů). Po dlouhé době jsme pro ně byli zpestřením nudného dne a tak nám zkontrolovali, co mohli a pak odjeli.

Další mezník v našich životech je šunková pizza v Porto Torres, ale nesmím zapomenout, že dostat se sem nebylo tak snadné. Nějakou dobu už nám svítila kontrolka benzínu, ale na "rezervu" se dá ujet dost, tedy jsme tomu nevěnovali přehnanou pozornost. Cedule s kilometry do přístí metropole nám ale jasně naznačila, že by se mohly vyskytnout komplikace. Lehtal jsem plynový pedál, jakoby to byl list opuncie a já neměl žádné opánky. Světla Porta už se blížila a my napjatě poslouchali zvuk motoru. Úspěšně jsme projeli industriální předměstí, ale benzínka stále v nedohlednu. Konečně jsme vjeli do centra a za stopkou jen o pár aut před námi se leskly zaprášené stojany. Fronta na stopce se nám stala os(t)udnou. Nestačil jsem ani zařadit, Tuňák zakuckal a už se nerozjel. Kumpáni vyskákali a štrůdl aut před námi se mezitím rozptýlil. Z mírného kopečku mě za volantem našeho stroje dotlačili zbývajících 50 metrů přímo k plnící pistoli. Nad touhle haluzí budeme ještě asi dlouho kroutit hlavou.
Dnešní spaní jsme nečekaně opět vypunkovali a až zítřejší den ukáže, v jakých sadech jsme se vlastně utábořili.
Ciao, ragazzi,
přji pěkné Vánoce a zlepšení počasí! O pobytu na Sardini v dešti a zimě něco vím a né že by to bylo úplně na nic ale leze se blbě :-))