
Ráno se nás slunce pokusilo úpéct ve vlastním stanu, pročež se tam nedalo déle vydržet a my se museli vypotácet ven. Teprve teď za světla jsme se mohli pokochat místními "horami", jejichž mocnost tak trochu vysvětluje, proč jsme včera večer museli jet tak strašlivou cestou. V sobotním příspěvku jsem to raději ani nezmiňoval, ale teď už ušetřeni nezůstanete. Když nám totiž včera dala jeskyně sbohem, nechali jsme za sebou i Domusnovas a mastili to podle mapy směrem na Punta Pilocca, což je vysoký skalní masiv doslova posetý lezeckými cestami. K našemu překvapení se z dvouproudé asfaltky brzy stala prašná cesta plná kamenů a výmolů, po které mohl Tuňák jet maximálně na dvojku. Vše došlo tak daleko, že na cestě, po které jsme dosud jeli, byla značka "slepá ulice". Naštěstí jsme se rozhodli ignorovat i takto jednoznačný fakt a vytrvale jsme pokračovali dál po rozmlácené cestě. Naše šílené rozhodnutí přineslo své ovoce a cesta se ukázala jako přinejmenším neslepá. No a jak už víte, dokodrcali jsme se až na neznámé místo, kde bylo rozumnější postavit stan než pokračovat dál.
Žokejové
Dnes už nás však začalo zajímat, kde jsme a jako dar z nebes kolem nás jelo stádo žokejů. Že se skutečně jednalo o žokeje jsme snadno poznali podle jejich zářivě barevných oblečků, helem a neustálého pokřikování. Jedinou jejich zvláštností bylo, že měli místo koní kola, ale je celkem logické, že v takovém terénu nechtějí trápit své čtyřnohé miláčky. Kdyby vás zajímalo, jak taková invaze žokejů vypadá, zde se můžete podívat, jak něco podobného zažili naši přátelé z Big Trainu. Každopádně Tom překonal počáteční obavy a zeptal se žokejů, kde najdeme Punta Piloccu, načež ukázali na nedaleký kopec a my měli vyhráno. Sjeli jsme pod kýženou stěnu, nastoupali místním porostem až k jejímu úpatí a zábava mohla začít.
Horoletci

Bez nějakých okolků se z nás stali pokořitelé dvou asi 80ti metrových vícedélek, ze kterých přinášíme nějaký ten obrázek nalevo. Kromě Toma na něm najdete i nákres celé oblasti, ofocený s laskavým svolením z lezeckého průvodce (Oviglia, M. (2007). Pietra di Luna. Cagliari: Fabula.). Po slanění z druhé cesty už bylo slunce zcela mimo naše zorné pole a tak se našim končetinám dostalo něčeho kratšího. Tom si dal do těla na klouzavé cestě 7a, přímo po haluzáckých "krápnících" a na rozloučenou od nás dostala naloženo cesta 5c+, přestože už byla skoro úplná tma. Za svitu čelovek se nám podařilo seběhnout k autu, načež jsme spořádali nalezené zbytky potravy a začali rozmýšlet cestu domů.
Peklem tam a zpátky
Opět nám mapa pomohla v rozhodování a my se vydali po dosud neprobádané stezce, která poskytovala naději. Naději, že nebudeme muset trápit automobil na něčem, co silnici ani vzdáleně nepřipomíná. K našem rozčarování se incident ze včerejšího večera opakoval a tentokrát znásobený samotným peklem! Cesta byla tak šílená, že bychom se místy báli jet i džípem, natož natuněnou závodní károu, před kterou si městské roštěnky samy svlékají svršky! Je téměř zbytečné pokoušet se popsat, jaké utrpení jsme zažívali a jak nás bolely všechny ty šílené zvuky, které se ozývaly z podvozku našeho přemisťovadla. Častokrát jsme se zdráhali pokračovat, ale představa návratu již protrpěným marastem se nám nezamlouvala o nic víc než pokračování do neznáma. Po devíti kilometrech a jedné hodině jsme se konečně dostali na skutečnou silnici a všem třem nám spadl kámen ze srdce (Tuňákovi z motoru).
Smutné resumé
Ač neradi, na Punta Pilocca už se asi nevypravíme. Je to skutečný klenot nabízející obrovské množství pohádkového lezení, ale za dosažení téhle utopené dokonalosti se platí příliš vysoká cena.
AHojky, skoro pokaždé,když čtu další váš článek, tak narážim na věci(Cesta 7a,5c+,atd.), co můj mozek nepobírá=D Ale díky vám,si rozšířím obzory, vzorně si to hledám a určitě do dalšího příspěvku se to pokusím aspon okrajově přiblížit,at víc, čeho si tam užíváte.=)..No a jedna taková základní dialogová otázka,jak se máte...?=) Mějte se fajn,čaukyy