1.11.2008 Grotta di San Giovanni

3. listopadu 2008 v 0:21 | Vakys |  Cestování a Lezení

Hned ze startu trošku naspeeduju začátek, protože je téměř totožný s předchozími výlety. Tak tedy: kruté vstávání, vydatná snídaně, spanilá jízda, menší hledání. Jak praví samotný název článku, nenašli jsme nic jiného než "Jeskyni svatého Jana". Ta je k vidění nedaleko městečka Domusnovas a hned na první pohled ohromí svojí mohutností. V hloubi jeskyně se doslova ztrácí dvouproudá silnice, ale pro auta je uzavřená. Nicméně pokračuje necelý kilometr spletitými útrobami pohádkového komplexu, až z druhé strany hory konečně ústí ven a každý tak může spatřit pověstné "světlo na konci tunelu".

Úvodní rozlezení

Ze všeho nejdřív jsme samozřejmě museli celou jeskyni prozkoumat a až potom si nás k sobě zavolaly dvě kratší cesty za 4c, jen tak na rozehřátí. Pak jsme se přesunuli na levou stranu vedle ústí jeskyně a každý vybuřili pár cest. Já jsem se tam na top-rope, asi vůbec poprvé ve své historii, přebelhal přes 6a, aniž bych někde "spadl" nebo odsedl. Tom si střihl 6b+ megatechnického plotnového lezení a po úspěšném zdolání měl neobyčejnou radost, že není jen převisové monstrum.

Majestátní vícedélka

Po předchozí sérce jsme se skutečně zlou cestou proplazili k úpatí vícedélkové cesty nazvané "C'Era una volta..." na Monte Acqua. Místní nás dobře varovali, že přístup k téhle cestě je přinejmenším krutý a nyní už to můžeme sami potvrdit. Taky nám kladli na srdce, ať se určitě vracíme za světla, pročež se nám zdálo rozumné přibalit čelovky. Lezení tu bylo poetické (a neptejte se mě, co to znamená), i když místy až hodně lehké, což nám alespoň poskytlo dostatek prostoru pro kochání se a focení. Časově to vyšlo docela dobře, tedy tak, že slaňování proběhlo ještě za světla. S cestou dolů už to taková sláva nebyla a ke slovu se dostaly naše náhlavní svítilny. Přes všechny nástrahy se nám podařilo dostat dolů bez vážných následků a odměnou nám byla romantická večeře pod širým nebem.

Speleologové

Po jídle jsme se znovu prošli jeskyní a tentokrát v ní udělali i pár fotek do našich rodinných alb. Vycházka se pak na druhém konci jeskyně protáhla potemnělým údolím a nasytila nás bezstarostností, podpořenou noční oblohou strakatou od zářících hvězd. Nakonec jsme popojeli směrem k zítřejším skalám a v pustině složili své hlavy pod stan.

Dio sulla Terra (Tom)
Noc a hvězdy zastřešující hluboké temné údolí, lemované skalními masivy a ústící v gigantí jeskyni, kterou jsme právě prošli z druhé strany. Sami dva, obklopeni černým lesem s chrápotem ptáků. Ta tma mě uklidňuje a zároveň zpřístupňuje okolí. Prostředí a charakter situace mě dostávají do zvláštního stavu. Cítím se nádherně, snad jako v transu. Vůbec si nepamatuju, kdy a kde jsem se cítil tak dobře jako teď tady. Až jsem si připadal, jako bych se pomalu stal vzduchem, jenž jsem dýchal, proměnil se v atmosféru, kterážto mne obklopovala. Chtěl jsem zastavit čas! Ale tohle je prostě síla okamžiku, který musí vyčnívat nad ostatní šeď (bez níž by totiž i tak výjimečný okamžik sám již nebyl výjimečným).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.