9.10.2008 První lekce v Cagliari

16. října 2008 v 22:03 | Vakys |  Cagliari
Dopoledne jsme se dovolili Aurelie a přestěhovali nábytek v pokoji. V centru místnosti tak vzniklo spoustu místa a celkově je tu víc světla, díky čemuž se cítíme mnohem méně stísněni.

Poobědvali jsme namakané housky, které jsme si sami připravili a pak jsme vyrazili autem do školy. Na netu jsme si hledali i autobus, ale vzhledem k tomu, že od nás jede do školy hodinu, tak se nám do toho moc nechtělo. Autem po obchvatu centra je to asi 10km a cesta trvá 15 min. Finančně to vyjde skoro stejně i se studentskou slevou na bus.

Ve škole jsme se sešli s naším tutorem Giuseppem Vonou a domluvili s ním, co bylo třeba. Jak jsme se tak pohybovali po škole, ale i venku mezi jednotlivými budovami, velice rychle jsme si všimli, že na nás všichni opravdu velmi zaujatě až neslušně koukají. Máme sice oba rádi pozornost, ale tohle už překročilo i naše limity. Tázali jsme se proto sami sebe, čím by to mohlo být, ale všechno byly jen domněnky. Ze všeho nejdřív jsme se pozorně podívali jeden na druhého a hledali nějakou "chybu". Já měl sandály, černobílé květované kraťasy Kappa a černé tričko s bílou řepou Jacka od Tim Burtona. Na hlavě se mi skvěla patka jak od chleba a občas jsem si nasadil stříbrné muší brýle. Tom měl zelené gumáky ala Crocs, černé kraťasy Rip Curl a bílou košili s decentním květovaným vzorem. Hřívu mu na zátylku zaškrcovala gumička a sem tam svůj zjev korunoval černými amerikami. Rozhodně jsme neměli ani jeden z toho druhého pocit, že bychom si zasloužili takovou pozornost, jaké se nám dostávalo. Běžně se za námi otáčeli chlapci i děvčata, zastavovali se na chodbách a někteří se ani neobtěžovali s maskováním svého údivu. Kdybychom byli třeba celí od krve, vůbec bych se nedivil, ale takhle jsme tomu moc nerozuměli. Tak jako tak jsme se bavili reakcemi okolí, ale chtěli jsme znát příčinu.

Oslovili jsme proto průměrnou skupinku pěti místních dívek sedících na chodbě. Zeptali jsme se, zda mluví anglicky a po víceméně kladné odpovědi jsem se zmíněnou řečí zeptal, jestli nevědí, proč se na nás všichni tak strašně dívají. Mluvil jsem až dementně pomalu, používal jen ta nejjednodušší slovíčka a snažil se maximálně zřetelně artikulovat. Na reakci se zmohla jen jedna z nich a řekla mi "I don´t understand". Horší už to být nemohlo, ale tady v Itálii je to naprosto normální. Nechápu sice, co se ve škole učí a jak je možné, že nemají ani základní slovní zásobu, ale to je kapitola sama pro sebe. Společnými silami jsme tedy následovně formulovali svůj dotaz v italštině a dívky nám vysvětlily, že příčinou jsou naše žluté vlasy, modré oči a možná ještě výškový rozdíl.

Ve tři nám měla začít hodina a tak, po zkušenosti s Italy, jsme ve tři patnáct přišli ke dveřím posluchárny a protože tam ještě nebyl učitel, Tom nadhodil, že bychom mohli udělat náš klasický joke, kdy zamíříme rovnou za katedru a zbytek se vyvine podle situace. Usmál jsem se tomu nápadu a vešel do třídy. Tom šel za mnou v těsném závěsu a po pár krocích jsem z mého nevědomí obdržel signál, že jít za katedru je dobrý nápad. Houkl jsem to na Toma a naprosto suverénními kroky jsme došli za oltář, rázně si sundali batohy a zatímco jsme měřili asi 60 studentů významnými pohledy, užívali jsme si tu chvíli. Byli očividně velmi zaskočeni, je-li to dost silné slovo. Ticho, které by se dalo krájet jsem utnul autoritativním hlasem, který zněl celou posluchárnou: "It´s all for today. You can go home now". Chvíli jsme to nechali účinkovat a pak jsme se nevinně usmáli a já skrečoval své prohlášení s tím, že to byl vtip. Hned na to jsme se bez váhání posadili mezi studenty. Tady už to došlo i těm méně chápavým a celá aula se chlámala. Doslova všichni se na nás otáčeli, aby si jednou pro vždy vryli do paměti lahodné tváře těchto dvou graciézních negrů. Na jejich pohledy jsme odpovídali vřelými úsměvy a pomalu si zvykali na život celebrit.

Skupinka dívek se nás prostřednictvím své mluvčí anglicky zeptala, odkud jsme, ale ani jeden z nás jí neodpověděl a já jí se skutečnou lítostí v hlase obratnou angličtinou vysvětlil, že anglicky bohužel neumíme, ale kdybychom uměli, určitě bychom jí odpověděli! Snažila se mi odporovat, ale já jí znovu vysvětlil, že anglicky nemluvíme, i když bychom to moc rádi uměli, alespoň tak jako ona. To už rozesmálo i ostatní přihlížející a já konečně mohl odpovědět.
Než začala hodina (se zpožděním 105 min.), stihli jsme se seznámit s těmi nejhustšími týpky ze třídy. Oba byli vysocí, oblečení podle poslední mainstreamové módy a jejich kostry byly obklopeny značným objemem libového masa. Je jasné, že Federico i Daniele pochopili situaci a došlo jim, že je lepší být s námi než proti nám!

Po škole jsme hnali Tuňáka kolem bustávky u školy, kde čekalo spousta študáků. Zastavili jsme, stáhli okénko, aby všichni slyšeli naši rachoťáckou diskohudbu (Madcon-Beggin´) a já se jich zeptal, jestli chce někdo svézt do Cagliari. S Antoniem jsme parlovali anglicky, protože byl rok v Austrálii a konečně uměl mluvit i rozuměl. Za zmínku určitě stojí jeho názor, že Sardínie je jako malá Austrálie. I tak mě ale pořád láká ta velká Sardínie…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.