21.9.2008 L´isola d´Ebola

16. října 2008 v 21:58 | Vakys |  Cestování a Lezení
Na nedělní výlet jsme se opět vydali s místními Češkami, protože je s nimi snadná domluva (nikoli rozumná). Tentokrát jsme si umanuli pošlapat "otravný" ostrov Elba. Tento kus země má 27 000 obyvatel, 224km2, 200km cest a 147km dlouhé pobřeží. Velmi zajímavé, že? Taky si nemyslíme.
Ze Sieny jsme spídovali Tuňákem do Piombina, tam jsme ho za 8E na den nechali na parkovišti a přepluli trajektem na Elbu do Portoferrario. Tuňák za cestu zdolal 160km a sluší se mu přičíst k dobru, že v našem vlastnictví (co jsme se vydali do Itálie) už zvládnul přes 2500km.

Plavba na ostrov trvala asi hodinu a zpáteční lístek stál 30€ na osobu, což je podle nás molto caro. Každopádně jsme si nudný čas chtěli zpříjemnit nějakou srandou a proto se Tom vmísil do davu u zábradlí a domluvili jsme se, že ho za chvilku zleknu, načež on strašně zařve, čímž vystraší cestující, až popadají přes palubu. Pro větší autentičnost jsem počkal o chvilku déle a pak Toma ze zadu překvapil. Jeho reakční doba však byla relativně dlouhá a skoro vůbec nezařval. Snažil se vinu svalit na mě a vymlouval se, že do poslední chvíle byl připraven a teď zrovna polevil. Smutně jsem odcházel z místa činu doprovázen jednou z "našich" Češek a rozhodl se spravit si chuť vtipem, který málokdy selže. Proto jsem si vyhlédl ocelový žlutě natřený práh přes cestu a naplocho se o něj rozsekal. V přihlížejících z horní paluby by se krve nedořezal. Škoda, že jsem se nemohl začít smát, když jsem viděl jejich zmražené obličeje. Zmíněná Češka Ivona šla v tu chvíli zrovna za mnou a vypadalo to, že se udusí smíchy. Pro mě to byl rutinní joke, ale ona tu historku smíchem málem ani nedokázala převyprávět.


Na Elbě jsme šli přes město rovnou na pláž, ale ještě jsme si s Tomem potřebovali koupit něco na pití. V neděli byly však otevřené jenom bary a tam se jaksi nedá koupit dva litry vody za pár centů. Když už situace vypadala beznadějně, Tom vykřikl: "Vaku, vím, co uděláme! Ty pudeš a vyndáš flašku z kontejneru na petky a já ji zajdu naplnit." Proto jsem bez slova šel a vytáhl dvoulitrovou láhev, která se tvářila nejvíc zachovale. Tom ji nechal v baru naplnit vodou a mohli jsme si pískat.

Na pláži jsme se šli hned zapotápět, ale protože jsme s sebou netahali neopreny, moc dlouho jsme si to nedávali. Lucku stihla požahat medúza do předloktí, ale přežila. Pláž nás však dlouho nebavila, protože se tam nedalo ani skákat ani lézt. Šli jsme tedy hledat jinam, zatímco dívtky se vydaly na procházku po ostrově. Už nevím, v čí hlavě se to zrodilo, ale ulomili jsme si bambusy (jako ne naše!) a vyrobili si z nich mocné meče, se kterými jsme hned na místě secvičili krátký souboj. V budoucnosti jej určitě umístíme na internet.


Nakonec se nám opravdu podařilo najít místo, jaké jsem si představovali. Když jsme prohlíželi dno kvůli hloubce na skoky, viděli jsme neskutečný podvodní scenérie a dokonce jednu mastnou jeskyni, do který jsme si ale netroufli. Pak následovaly skoky, ale dlouho nám to nevydrželo, neboť byla už docela kosa (hlavně mně). Tom ještě zalezl na místním skalisku. Já se tomu vyhnul, protože bych určitě spadnul do vody a to se mi vážně nechtělo.

Kousíček od nás jsme ve skále objevili malé okénko, které přislibovalo malé dobrodružství. Po krátké rozcvičce jsme se jím protáhli a opatrně postupovali temnou chodbou. Dírami v zemi bylo slyšet hučení vln a brzy jsme došlo do malé místnosti, kde bylo další okénko. Vyhlédli jsme jím ven a uzřeli partičku italských teenagerů, hrajících si v konstrukci jakéhosi pódia nedaleko rozbité lednice. Hned, jak si nás všimli, začali jsme si užívat naši situaci. Krčili jsme se ve stínu skalní místnosti a naše mořem zbědované xichty rámovalo kamenné okénko. Byli z toho vážně špatní a tak průhled zabarikádovali bordelem, který byl po ruce.obešli jsme tedy skály a vlezli za nimi dírou v plotě. Prolomili jsme ledy a dali se s nimi do lámané řeči. Vzešla z toho trocha zábavy a pár fotek.

K večeru jsme se vrátili do přístavu, dali si napůl pizzu a vylezli na pevnost/vyhlídku. Během zpáteční cesty trajektem jsme se šli s Tomem koukat na fotbal do baru. No a protože nejsem velký fanda tohoto kolektivního sportu, sedl jsem si zády k Tomovi, abychom se mohli opřít hlavama. Někdy je docela zajímavé sledovat místo modly jen diváky. V autě se potom rozjela mocná debata o Bohu, kde já s Tomem jsme zastávali skeptický naturalistický racionalismus, Lucka zavrhovala církev jako instituci, Ivona se stále snažila poukázat na pozitiva víry a církve a Maruška zastupovala věřící, kteří se neptají. Raději jsem si tedy vpředu pustili italské radio.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.