na Blog.cz

Vážení a milí,

v prosinci 2011 jsem měl to štěstí zavítat na 15 dní do Číny, konkrétně do Pekingu! Pokud by vás zajímaly Vakysovy příhody z dálného východu, jste zváni na nový blog Pukabee! Pořád přidávám nové články, jak se mi je daří z mého deníku přepisovat na web. Vše je samozřejmě jako vždy doplněno fotkami, tentokrát ze zrcadlovky, takže neváhejte! ;-) Čeká vás něco o kultuře, neuvěřitelných pokrmech, bitce na tržnici a spustu dalšího!

Intro
Lezení! Dnes vás přátelé čeká čtení o spojení s přírodou (nikoli souboji s ní), a o přátelství naplno. Tak tedy jedna skupina z vás může v klidu a pohodě kliknout na křížek vpravo nahoře a pohodlně se usadit raději k televizi, nebo plést kamaše. Ta druhá, lezením zažehnutá podobně jako já, nechť si vezme ručník na entusiasmem zpocené ruce a blaženě pokračuje dál ve čtení. O moc víc, než sápání se po velkých šutrech, zde dnes totiž nenajdete. Ještě na Sardošce napsal jsem si toto:

Tak a je tady víkend - horské (mé nejoblíbenější) lezení se starým, dobrým Fabiem, který je psychicky mladší a v lepší lezecké formě než kdejaký můj vrstevník! Na tohle jsem se hodně těšil a jak je známo, tohle nebývá zrovna nejlepší příprava. Ale…

Sobota je v Itálii ještě pracovní => vydřená cesta

Na sobotu jsme vybrali historickou cestu švýcarských bratrů Remyů "Supercrack" vedoucí na Punta Cusidore. 200km autem z Cagliari a dlouhý nástup (pochod od auta k začátku lezecké cesty) nás pustili do stěny až v 11 hodin, ale věřili jsme, že 8 délek nebude problém. Rovnou prozradím, že v tuto roční dobu je v místních horách počasí jako v letních Tatrách, takže jsem na jednom štandu jistil i bez trika. Cestu začínalo několik lehkých délek a já drze přiznám, že to byla trochu nuda. I když s vlastním jištěním, i když v horách a se skvělým parťákem, i když to zpestřovala neustálá nejistota, jestli lezeme správným směrem, chybělo mi napětí, náboj … mi při lezení snad chyběl jakýkoli stres. Na strach už si ani nevzpomenu, natož aby mi sladce zachvěl půlkami! Pořád mě to baví, ale stává se mi rutinním a bezstarostným jako bych jel na kole po vesnici. Když lezu (už nejen při jištění), čumím po okolí, zpívám si a fotím. Občas se zastavím a poškrábu. Všemu tomu harampádí věřím. A přitom mám s pády do vlastního jištění prd zkušeností (věřím teda hlavně tomu, že jen tak nespadnu).


Nicméně frfňání bylo dost, přišly na řadu těžší délky, konkrétně poslední dvě. Sedmá, tedy předposlední, na sebe vzala úděl vůbec nejtěžší a to v podobě spáry od šířky na žábu přes různá ramena až po kouty, občas převislé. Byla to dřina, jsem dodřený jak ovado. Ani nevím, co to bylo za písmenko, číslo pravděpodobně francouzské 6. Friendy jsem vyplýtval na začátku a "nadbytečné" presa nechal Fabiovi, takže ke konci délky to bylo grilování kutila Tima. Ale povedlo se a bez "artificiale" (technické lezení po skobách) se na S7 (sedmý štand) dostal i Fabio. Já teda dodřený mnohem víc jak on. Takže si říkám, jak on to dělá? Poslední délku okrásnil dlouhý kout se spárou uvnitř a uzavíraly ji napřevislé spáry. Dolézáme nahoru, kde už solidně fouká a hlavně se dělá tma.

Po prvním slanění už musíme nasadit čelovky a ejhle, nahoře se při stahování zaseklo lano. "Co teď?" To jakoby se matka příroda a teta náhoda dohodly, že Tomovi připraví bojovku. Tak jsme s Fabiem nakombinovali jištění a já s kámoškou 3wattovou diodou dal si ten kout se spárami znovu, tentokrát za tmy. Docela dobrý! Nahoře připravit znovu to samé slanění, sjet k Fabiovi a doufat. Vyšlo to, jdeme dál. A dál a dál … ani nevím, kolikrát jsme slaňovali, ale už mi bylo super. Zima nebyla a tma mě zbavila blbého pocitu, že zatmíme. Musel jsem dávat větší pozor, bylo to fajn. K autu zase skoro hodinu, pak do Dorgali na pizzy (výborná a zajímavá je s celými slávkami - "cozze") a na noc do karavanu k Angelovi, kde jsme v červnu spali v oville).

Neděle v Africe

Večer jsem byl solidně mrtvý, ale Fabio mě ráno nechal vyspat až do 10. Dnes prosím klasiku, prý mnohými oceňovanou "Mou Afriku". Bez dlouhého nástupu, vynýtovanou - čili bez tahání tuny kovu na opasku (Fabia jsem si včera dobíral za kladivo, které jsem na jeho radu celý den tahal na zadku a ani jednou nepoužil). 220m plotny (hladké stěny bez spár, s malými lištami), supertechnické lezení! Zajímavá výzva pro nás dva - horské spárové tradicionalisty. "La mia Africa" (6c+) je Fabiův dlouholetý sen a pro mě nemohla padnout lepší otázka, než jestli jej s ním naplním


6béčka nasazené hned od začátku mě spolu s tímto (pro mě) letním sluncem v zádech přinutily potit se i bez trička. Ale krok za krokem v celku bez problémů. I když vlastně ty menší lezečky od Antonia mě dost drtily. 6. a 7. délka už mě opravdu zapřáhly a byly těžké. Strach nikde, vyhlásím po něm pátrání. Poslední "tiro" za 6a+ pustilo i v "papučích" (lezky, co jsem si sám koupil a Enzo a Antonio je nemohli ani vidět) a tak jsem si ho mohl v klidu a míru užít a uzavřít tak hezký výkon. O tom to přeci je!

Další pizza v Dorgali, Fabio mě překvapivě snadno (po spoustě dohadování v předchozích dnech) nechává platit. Máme s tím trochu problém. Kdo mě zná, ví, jak rád jsem někomu něco dlužen. A Fabio nade mnou drží takovou opatrovnickou ruku, přes kterou se moje peněženka jen stěží otevírá. Ale co se dá dělat?!

Upozornění:

Pro následující čtení by jste měli mít po ruce alespoň jednu dávku inzulínu, protože článek je až nechutně přeslazený a sentimentální! Jenže takto jsem si během výletu zapisoval a i když se mi to dnes, v době šedého temna sem tam nezamlouvá, nebudu to měnit.

11.11. Odjezd

Konečně přišel čas vytouženého a potřebného výletu a naštěstí se mu nic nepostavilo do cesty. Měl jsem z toho trochu obavy, aby mi třeba škola nevystavila stopku, ale všichni pochopili, že to by mě asi zabilo! Takže hurá zpět do snu…

Můj odjezd z koleje byl docela hektický. Zjistil jsem, že plánovaný vlak v 1:15 není dobrá volba a budu muset jet už za chvíli v 9 večer. Žádná rozlučka a přednastavení mysli italským mafiánským filmem, žádná pohodička, musím zase spěchat. Žel, ony hektické nebyly jen poslední 1,5 hodiny před odjezdem, ale celý den od rána, byť (nikoli protože) jsem si po obědě dal šlofíka. A hektické byly i předchozí dny a vlastně celé 2 měsíce školy. Dávají nám zabrat a v dobrý čas tak přichází má léčebná kůra. Na Všemině jsem se naučil "Když nestíháš, tak zpomal" a ono to v jistých chvílích opravdu výborně funguje. Když nezpomalíš, tak se věci okolo (život) začnou odehrávat jakoby bez Tebe, neukočíruješ ani jednoduché činnosti (třeba pravidelnou stravu) a on Ti ten čas pak najednou "nějak" plyne a Ty skoro nevíš, co se děje. Jenže já chci vnímat svůj život a to co nejintenzivněji to půjde, já ho dokonce chci řídit a kočírovat a ještě k tomu určitým směrem. Taky chci, aby mě z těch věcí, co dělám a musím udělat, bavilo co nejvíc - tj. abych nebyl unaven stereotypem nebo dlouhotrvající zátěží. V knize Prázdniny se šlehačkou jsem se dočetl krásné, geniální věty: "Odpočinek je změna činnosti".

Praha mě překvapila! Bál jsem se. Ano, i já jsem se trošku bál. Evidentně se na tenhle výlet moc těším a nerad bych o něj přišel třeba tak hloupě, že mě někdo neslušně (s nožem či bambitkou) požádá o moji peněženku i s občankou (nutnou pro let). Když jsem měl o půlnoci asi 20 min čekat na opuštěné zastávce u hlaváku, raději jsem popošel na lepší místo a pořád čekoval, jestli se se mnou nejde někdo seznámit. I když věcí mám sebou možná až moc, ještě nepřišel čas obdarování. O chvíli později mě však Praha už očarovávala. Bylo to v obyčejném autobuse, ale projíždějíc centrem, obklopen cizinci, holkama zpívajícíma orientální písničku jakoby byly v x-faktoru a ne dopravním prostředku, viděl jsem město obrovsky živé a plné nejen hrozeb, ale taky výzev a nesčetných, rozmanitých příležitostí. Každopádně italský vzduch, zvláště pak ten sardský, se mi bude dýchat určitě lehčeji.

12.11. Benvenuto … splendid!

Pro dnešek jsem opět našel motto: "Cambiare aria é bellissimo" (změnit ovzduší je krásné). Noc na pražském letišti stála za prd, bylo to adekvátní "Papa, Tome, užij si to tam". Nejprve jsem po společné chvíli s mladých skvoterem hledal bezpečnější místo pro zamhouření oka a pak, když už jsem konečně ulehnul na nějaký zakrytý pult, tak se ke mně kupodivu přes všechny ty moje tukové vrstvy prokradla zima. Ráno jsem byl ztuhlý jak R2D2 po pouštní bouři.

V Miláně nabalená svačina ještě zvítězila nad touhou po typické italské snídani, přestože času na přestup jsem měl nakonec hodně. Původní nejistotu, jestli stihnu přestup na letadlo do Cagliari, rozpustilo příjemné klima.

Cagliari mě znovu překvapila. Zatím tomu nerozumím, ale mám to štěstí užívat si jako Alenka (v říši divů). Překvapil mě vzduch, jenž ihned omámil mé plíce, ale samozřejmě především omámil mé srdce. Při čekání na bus už mi letištní bar neodolal. Typický (pro mě atypický) 1. chod dne - brioche a cappuccino jako předkrm uvítacích bašt a já při placení cca 60 korun ani nepovzdychl. Šetřit mám v plánu, ale ne za každou cenu. Venku čekalo další pohlazení, společně jsme se přivítali s létem.

Ve městě jsem si hned koupil své oblíbené brýle (při 3. návštěvě Sardinie 3. stejné brýle) a za moment přišly první přátelské radovánky, setkal jsem se s Fabiem. Na obědě u něj doma se seznamuji s jeho ženou Teresinou a syny Maurem a Leonardem. U Lea jsem za chvilku ubytován. Fabio má totiž rozbouranou koupelnu, kdežto Leo velký, luxusní byt, kde prakticky jen spí a často večeří s přáteli. Tak mi bydlení naplánovali takhle!

Odpoledne jsem dal špacír městem ala tour degli amici. Khalil pryč, Enzo pryč, úspěšný jsem byl až u Aure. Ta vyměnila Ignu za Harley-Davidson (fakt) a bydlí s ní chvíli i ségra Gio. Aure taky konečně našla práci a je s ní spokojená, což mi udělalo větší radost než prohlídka garderoby její sestry!

Nostalgicky kráčím městem a proplétám se monotypem tmavovlasých drobných krásek (to by si celá markova parta urvala…), ale žádnou známou tvář jsem zatím nepotkal. Jen doufám, že za to nemůže má paměť (nepamatuju si ani jméno ulice mojí pizzerie Evolution).

V podvečer jsem doma usnul, z čehož vzešla vtipná příhoda. Fabio mi telefonoval a jak jsem byl rozespalý, moc jsem nechápal, co chce. Pořád se mě ptal, jestli jsem to já a jestli slyším, rozumím… Co je?! říkal jsem si. Za chvíli klepal u dveří. Otevřel jsem, abychom si stejně znovu nerozuměli. Jakoby mě neslyšel. Ale nakonec se to rozlousklo. Jak jsem byl rozespalý, mluvil jsem na něj česky!

Den završila noblesní večeře s Leonardovými přáteli. Týpek Sandro v rytmu samby postupně rozvlnil obě Daniely. Já si spíš užíval supr jídla a skromného lamentování nad mými madly lásky. Pro mě zajímavý moment: ptám se Lea "Ty nemáš TV?" Leo odpovídá "Ne, mám raději hudbu". Není to supr?!

Vůbec jsem netušil, jak krásné, opravdu hladící mou dušičku, bude znovu prožívat tento sen (italský život). Chodím známými místy a i kdybych chtěl, neubráním se úsměvu radosti a spokojenosti. Ve vzpomínkách vidím, co se na těch místech odehrálo a stalo, vidím tam známé lidi a zaplavují mě pocity s nimi spojené. V určitých chvílích popadám dech. A to buď z pohledu na tu krásu okolo - může to být i městská zástavba, ale když dostane narůžovělý nádech zapadajícího slunce a vzadu jí doplňují hory laskající se s mračnou peřinkou, kdo by mohl jen tak přehlédnout? Druhý případ zahlesnutí mojí dušičky pak zapříčiňují ony sentimentální návaly vzpomínek.

13.11. Klid před (víkendovou) bouří

V pátek jsem dospal cestu a vstával tak až v jednu hodinu. Je supr, když se to raz za čas povede. Takže rovnou na oběd k Fabiovi, kde jsme stejně jako při včerejší večeři u Lea rozjeli jazykové matche (zápasy). Občas už mi to dává zabrat a neměl bych to tak hrotit, páč nejhorší jsou přepálené starty! Nicméně oběd zase supr, protože byl tradičně přepestrý - od polévky s mušlema, přes saláty z chobotnice či zeleniny až po ochutnávání různých sýrů a prosciutta, konče ovocem, pro některé kafem.

Poté jsem vyrazil znovu za Khalilem a Enzem. Na koleji mě potkal úspěch i jeden docela hořký neúspěch (který nebudu zbytečně roztutlávat, to jen aby jste věděli, že i tohle se mi tady přihodí). Khalil byl rád stejně jako já, že se znovu setkáváme a strávili jsme spolu celé odpoledne. Vidět najednou pustoprázdné Poetto a jeho okolí bylo zvláštní. Večer zase u Fabia. Kuli jsme pikle a batohy na zítra…

Znate ten pocit, kdy se rano probudite z krasneho snu a strasne by jste se chteli vratit zpatky, ale nejde to?

Ja poznal pocit, jake to je vratit se.

Mam se tak, jak se dalo cekat - EXKLUZIVNE. Me dny naplnuji setkavani s prateli, znamymi a spoluzaky, dlouhe spaciry mestem a lezeni. Kdybych nesedel u pociku ekvivalentnimu vietnamske kalkulacce, udelal bych vam z toho hezky diagram :-)

Obcas se nebojim spat az do obeda, svuj program casto nechavam ridit okolim. Jsem na dovolene.

Jsem rad, ze pocasi ted preje i vam. Civediamo alla prossima...

Výlet, aneb jen Dio ví, do čeho Ode mě (Toma) dnes jen malá milostná předehra. O zbytek (= hlavní část) se postarají naše dvě výletnice - moje mamka Dájenka a teta Eva, které společně s Jirkou (mým bráchou) dorazily do mého sardského ráje. Užili jsme si týden výletování a objevování vyhlášených pláží, gastronomické hody italské i naší vlastní kuchyně, nevšední nákupy na trzích, ovíněné večery … a dost, já mám být přeci čtenář! :-)









Nápad. Září 2008. Tom balí kufry a odjíždí na studijní pobyt na Sardinii. V prosinci se za ním proletěli Jirka se Sandrou a prožili jeden z nejkrásnějších týdnů svého života. Protože Tom nechtěl jet autem ze Sardinie sám (to by byl pěkně drahej špás), tak ho napadlo, že by se za ním mohly kouknout jeho mamka a teta Eva. A protože ještě jedno místečko v notně nacpaném autě by zůstalo neobsazené, ukecaly jsme i Jirku, aby si výlet zopakoval v teplejším ročním období. Celkem nebyl proti, takže letenky na 25.6. jsme koupili tři.
Čím víc se datum odletu blížil, tím víc jsme se těšili (aspoň já jo!!!! protože loňský let do Egypta se mi velmi líbil). Zjistila jsem vlak do Prahy, tak abychom cestu prožili v klídečku a pohodě, abychom nebyli ve stresu. Krutá šokující změna se dostavila už při snídani v den odjezdu. Protože snídám zásadně u TV při pořadu Snídaně s Novou, málem mi zaskočilo sousto chleba v puse, když jsem slyšela zprávu, že po cestě do Prahy jsou záplavy. Ihned jsem vytočila číslo vlakového nádraží, vznesla dotaz, zda jedou vlaky do Prahy a slyšela tu krutou zprávu: "NEJEDOU!!!" Pokoušel se o mě infarkt, mrtvice, prasečí chřipka, prostě vše dohromady. Nejsem ale zvyklá se hned tak bez boje vzdávat, takže telefon: "Jirko, jedem autem". Naštěstí máme ochotného dědu, který najezdil za život více jak milion km bez nehody, takže domluveno, vykonáno. Cesta do Prahy v pohodě, řídil Jirka, pouze v okolí Brna tradiční kalamita, šňůra aut a kolona, ale na letišti jsme byli včas. Děda pak jel z Prahy domů sám. Na letišti v Praze jsem skoro "vykrvácela". To když jsem za 2dl vína v plastovém kelímku dala 90kč!!! Ale segra má strach z létání a uzavřených prostor, tak to bylo určitě levnější, než otevření okna v letadle:-).

Let do Milána paráda, žádné turbulence, Evě za hodinu zmizel i panický děs z očí. V Miláně jsme čekali tři hodiny na další letadlo do Cagliari, vínečko opět za podobnou cenu, ale strach téměř zmizel! Vynořil se až při menších turbulencích, kdy letadlo dělalo pěkný kravál. Ale živí a celí jsme přistáli, dokonce o něco dříve, než jsme měli.


V Cagliari na nás dýchlo nádherné teploučko, i když bylo půl desáté večer. Tom nikde! Vyhlížíme, koukáme, všichni ostatní už jsou snad v peřinách, ale ejhle, objevuje se i opálený a vysmátý Tom. Radost všech, co se zase po dlouhé době vidí, je obrovská. Nasedáme do auta a vyrážíme směr studentské koleje, kde nám Tom domluvil ubytování. Asfalt se rozpustil, když jsme od něj odrazili rychlostí nadzvuku. Do 30 sekund jsme přestali mluvit, Eva do dalších 10 i dýchat a začala se v duchu modlit. Hlavou jí projela jediná myšlenka, rychlá jako Orient expres - domů jedeme aaaauuuttteeemmm!!!:) Bydlení na koleji nás hodilo o 20 let zpět (nás věkově). Ubytovali jsme se a vyrážíme poprvé do města a přestože je víc jak 22 hodin, město ožívá. Jedeme do pizzerie Evolution, kde Tom pracoval, seznamujeme se s jeho sympatickou paní šéfovou a dáváme si první italskou výbornou pizzu. Nějak po půlnoci uléháme a spokojeně spinkáme, jsme natěšení na další den.
Dopoledne jedeme do ufficia, kde má Tom vyřizování ohledně školy, poznáváme město a couráme po obchodech. Odpoledne vyrážíme na první pláž, kde nás okoukávají staří dědci, ale co, ať se kouknou:-). Večer jdeme na další pizzu velikosti kola od traktoru, ale nejsme žádná béčka, my to zvládneme!!! Byla skvělá. Asi nám toho za celý den nestačilo, tak ještě jedeme tou příšernou kosmickou rychlostí někam za město na jazzový koncert. Tam jsme vydrželi do 23. hodiny, ale to už jsem byla skoro mrtvá a žrali mě komáři a chtěla jsem do hajan.

Další den dopoledne jsme se byli podívat na velké tržnici, kde byla spousta ryb a různých mořských potvůrek, hodně ovoce, zeleniny, vše krásně naaranžované, až oči přecházely. Tom nakoupil nějaký materiál, že nám udělá večeři. Odpoledne jsme vyrazili na nádhernou písčitou pláž s romantickým názvem Poetto - opravdu odpovídající název. Nádherná, čistá, průzračná, bílý písek, vhodná i pro děti - daleko do moře pořád nic moc hloubka. Tam bych ráda jednou vzala svou vnučku. Jelikož pro kluky ale válení se na pláži není nic moc zábava, po nějaké době balíme a jedeme na další pláž, kde my se můžeme nerušeně válet a chytat bronz a kluci se můžou potápět. Spokojenost na obou stranách:-). Večer Tom hravě zvládnul večeři - špagety se slaninou (moc dobrý) a po večeři opět vyrážíme směr město žije. Na náměstí se díváme na skupinu lidí, kteří tančí Capoeiru - bojový tanec. Něco úchvatného. Zkusit to my, skončíme na chirurgii a nevím, jak dlouho by nás skládali dohromady. Spát jdeme někdy o půl druhé ráno (to je neskutečné, co já vydržím! :-)).
V neděli dopoledne jdeme na tržnici, kde najdete naprosto všechno, co chcete. Nakupujeme nějaké dárky domů a po dietním obědě (my dvě jen kafe a ovoce) vyrážíme dál od domu na písečnou pláž Piscinas. Cesta tam se sice podobala cestě do pekel, ale co nás nezabije, to nás posílí. Pláž nádherná (tam jiné asi ani nejsou) a v moři super vlny, které vás vynesou až z moře ven, taky to Jirka odnesl sedřenými zády, ale ječel radostí jak batole!

Pak jsme absolvovaly (v letních cuklíčkách) cestu na nějaké skály a taky nás Tom zatáhl na vyhlášený vodopád. Ten čítal všeho všudy asi 4 čůrčky!!! Chápu, bylo léto a na Sardinii vypadá o něco jinak, než u nás. Už ráno po osmé je tam teplota asi 30 stupňů, což mi maximálně vyhovovalo. Jak já jsem se krásně vyhřála!!! Škoda, že si to teplo nejde uložit do těla do zásoby. Po cestě zpátky od "vodopádu" se stavujeme na další pizzu, páč umírám hlady. Od poledne jsem měla jednu broskev a pár rynglí. V pondělí jedeme znova do školní kanceláře, kde Tom nedostal, co potřeboval, a začal mi připomínat kohouta před zápasem. Pak se ale uklidnil. Pochodili jsme opět po městě a Tom mi dodatečně koupil dárek k narozeninám - krásné šaty z Pákistánu. Jirka mi po jejich oblečení řekl, že si k nim mám ještě koupit pořádnou metlu, ať mám čím odhánět chlapy! (zlaté moje děti). Po obědě opět pláž a koupání a slunění, kluci potápění na gay pláži (Cala Fighera). Večer se nám podařilo ještě prohlídnout krásnou botanickou zahradu a jelikož to bylo chvilku před zavřením, pustili nás tam zadarmo. Tentokrát jsem se chytla večeře já (asi mi chybělo dennodenní klohnění) a vytvořila jsem kuřecí čínu s rýží. Povečeřel s námi i Khalil a všichni chválili, tak snad byla opravdu dobrá. Naše věčně kručící žaludky na chvíli zmlkly.
V úterý ráno opět vyrážíme do obchodů, segra konečně koupila něco dceři Sandře a něco i sobě. Hurá!!! Můžeme domů. Odpoledne uffici, placení koleje, všude se strašně dlouho čeká. Oni Italové mají prostě čas. Nemyslete si, že by jste někde po obědě našli nějaký otevřený obchod! Ani náhodou!! Oni mají siestu a nic s nimi nehne.

Večer jedeme do města, kde Toma čeká loučení s Andreou - týpkem s dredy po pás, který umí trochu česky! Samozřejmě nechyběl ani Gianni.
Středa - máme za sebou poslední noc na koleji, pěkně neprospanou. Tom odjel v šest ráno lézt s Fabiem, v poledne máme sraz někde v půli cesty k přístavu, tak jsme se kolem desáté dopoledne nacpali do plně naloženého tuňáka (seat cordoba) a vyrážíme. Pa pa Cagliari…..

Dojeli jsme na pláž Cala Gonone, daly jsme si se ségrou oběd v restauraci, já lasagne a Eva špagety. Ihned po usednutí nám servírka donesla nádherně orosenou skleničku s jedním deci šampáňa. Kdo by ve 40 stupních odolal?! Pak jsme ale zůstaly jak opařené, když za tu jednu skleničku naúčtovali 3 eura! Ale co, peníze budou a my ne… Pláž krásná, moře průzračné, poprvé se sluníčko ukrylo za mraky a přibývají i kila na tělech místních krasavic. Tom za námi dorazil kolem páté, balíme a vyrážíme.

O půlnoci hledáme místo na spaní a kluci staví stan. Noc ve stanu: šlo to, bylo teploučko, brzy mě vzbudilo vyhazování a padání mého těla do vzduchu a zpět - ségra na nafukovací dvojmatraci vraždila komáry.
Celý tento den jsme strávili na motorovém člunu - nádhera! Pak už jsme museli opět nastartovat žihadlo a směr přístav. V pohodě jsme tam dojeli a na místě vjíždění na loď nám oznámili, že máme lístky z jiného přístavu!!! Tak otočka a davaj směr Golfo Aranci (my byli v Olbii). Ale i tak jsme to stihli. Obrovská luxusní loď, která pojme 2100 lidí a 700 aut. Frčelo to tam jak v mraveništi a my vypluli tak potichoučku a klidně, že jsme si všimli až vzdalujícího se ostrova. Na lodi jsme zabrali gauče v restauraci a spali až do rána jak miminka. Vzbudila jsem se před šestou, šla na palubu kouknout na východ slunce, ale to už vesele cestovalo po obloze.

V pátek ráno po bleskovém vylodění v Livornu jedeme dál směr Lago di Garda - Tomovo oblíbené obrovské jezero. Já jím byla zklamaná - bylo studené a foukal studený a silný vítr. Do vody by mě nedostali už ani heverem. Kluci jsou otužilí, ti si neodpustili zaplavání. Procházka Arcem a o půl páté vyjíždíme směr domů. Kozí sýr ,který dostal Tom od kamaráda, nebude zrovna jeho oblíbený, po cestě je mu špatně od žaludku, dostává Algifen, poleží si na cestě (na odstavném parkovišti) a tak řídí až domů Jirka. Je dobrý, aby neusnul, tak si s ním aspoň povídám, Eva a Tom spí. Do Česka vjíždíme 1:40 a doma jsme ve čtyři ráno.

Děti moje (Jirko a Tome), byl to nádherný týden na překrásném ostrově a třeba nebyl poslední. Jsem ráda, že vás mám a těším se na další společné zážitky. Díky, mamka.





Eva dodává:
Najezdili jsme hodně kilometrů po krásné zemi, zelené, slunné a květinové se spoustou krásných, štíhlých (všech!) a usměvavých lidí. Kouzelné pláže s mořem takové barvy, která se musí vidět a cítit. Při projíždění horských serpentýn bylo lepší zavírat oči (pro některé). Italové žijí v noci. V pozdní večer vycházejí do ulic, které lemují auta o rozměrech zhruba 1x1 metr. Ale stačí to i pro lásku. V noci jsou ulice plné veselých lidí (podotýkám, že jsem za celou dobu neviděla ani jediného opilého člověka), o půlnoci se cpou nudlemi, pizzou a moc se jim to líbí.
Všichni Tomovi známí zhodnotili ,že jeho máma vypadá jako jeho sestra (mi neříkali, že vypadám jako sestřenice:-(). Na člunu jsme objeli kus ostrova, sice skoro ohořelí (od slunce), ale pohled na pláže a skály stál zato. Nejkrásnější noc byla ve stanu u moře, vedle blikajícího majáku. Chtěla jsem pozorovat hvězdy, ale prý nemám vymýšlet furt nějaké voloviny (zpražila mě sestra). Čest a sláva Tomovi a Jirkovi za přepravu. Bylo to dobré a nebylo toho dost. E.

Poslední díl posvátných vět je zde. Autory nejsou nikdo jiný než malý velký Enzo a náš sardský bratr Gianni. Ani jednoho z našich průvodců italským životem snad již není třeba více představovat.

NEPŘESLECHNUTELNÝ ENZO

Na veřejnosti mezi cizími lidmi:
"To když se mi jednou v nose zasekla hroudička kokainu…"

Při večeři s asi 10 přáteli:
"Včera jsem se opil jako už dlouho ne (dokonce ho chtěli vysadit z auta, jak pořád strašně a nesrozumitelně řval - pozn. z vyprávění Antonia). Jak jsme přišli domů, tak jsme na to hopli, makali a makali, ale já opilý jak Dán pořád nemohl dosáhnout orgasmu. Pak jsem usnul. Ráno jsem se vzbudil zase supertvrdý, tak jsem jí dal další kolo!"

Představujíc se v telefonu:
"Já jsem ten kluk z Marina Piccola…" (připomínám, že má 52 let)

Na přelidněné lodi radí své kamarádce trpící mořskou nemocí:
"Zajdi na záchod. Tam si kreditkou nalajnuj dvě bílé dálnice a ty pořádně nasaj nejprve pravou a nato levou nosní dírkou. Ve druhé fázi si udělej poctivou masáž prsou, hezky a dobře".

Na skalách při rozpravě s přáteli:
"Questo é un incredibile periodo per mio l'uccello. (Toto je úžasné období pro mého ptáka!)"

Když mě a Páju zve na oběd
Já (Tom): "Che cosa dobbiamo portare? (Co máme přinést?)"
Enzo: "Niente. Porta la tua schifosa presenza! (Nic. Přines svou odpornou přítomnost!)" ... předchozí večer jsem trochu solil jeho přítelkyni

Když jsme se na něčem neshodli:
"Tu non hai ancora capita la vita! Devi iniziare a ubriacarti e drogarti! (Tys ještě nepochopil život. Musíš se začít opíjet a drogovat!)"


ROZVÁŽNÝ GIANNI

Diplomaticky, ale resolutně na mé (Tomovo) dotěrné dotazování na dopravu:
"Italiani non guidano, Italiani vanno. (Italové neřídí, Italové jezdí)"

Cestou na Sette Fratelli jsem (Vakys) řekl Giannimu:
"Turn left and Your life will be sweet!" (Zatoč doleva a tvůj život bude sladký!)"
"Appunto! (Zajisté!)" odvětil Gianni

Filosoficky:
"La vita é una festa erasmus. (Život je jedna erasmácká party.)"

Kdykoliv jsme měli i neměli nějaký problém:
"Gianni c'é sempre! (Gianni je tu vždy!)"

Opět nápomocně:
"La mia camera si chiama camera Erasmus! (Můj pokoj se jmenuje pokoj Erasmus!)"

Jedna z lekcí:
"Sono gentilissimo, ma ci sono cose che si devono fare! (Jsem nejslušnější, ale jsou věci, které se musí dělat.)"

Další lekce:
"La migliore bugia é la veritá! (Největší lež je pravda!)"
"Le bugie non devi dirle mai - obbiettivo della vita. Ma in certe occasioni della vita devi dirle - la vita che si scontra con la realtá. (Lži nesmíš nikdy říkat - životní cíl. Ale v určitých životních chvílích je musíš říct - střet života s realitou.)"
"Io non dico mai bugie, ma alcune bugie é bello averle dette (Já nikdy nelžu, ale některé lži je hezké říct.)"
"Io dico 10 mila bugie quando vado d´estate in qualche casa dello studente e dico che sono il vice responsabile dell´ufficio relazioni estere… - aiutando agli studenti erasmus. (Já říkám 10 tisíc lží, když v létě jdu na studentskou kolej a říkám, že jsem zástupce úřadu pro zahraniční styky ... - pomáhajíc erasmákům)"

Ne že bychom chtěli konkurovat Petrovi a jeho vytříbenému stylu, ale několik památných vět jsme si taky zaznamenali. Hlavně protože já (Tom) si nepamatuji ani to, že jsem si před rokem prodal mačky :-(
Tak jsme si tedy pár vlastních i nevlastních projevů abnormality sem tam napsali a teď přišel čas, aby pobavily i vás. Snad! :-)

Jirka (Tomův brácha):
"Práce není kokot, ta postojí klidně i tři dny!"

Vakys:
"Sedni si a stuj, protože co se ti povede, to akorát pokazíš!"

Nějaký rozhovor v časoprostoru: "...to je v prdeli..."
a Tom hned na to: "V prdeli je čas strávený na hajzlu. Škoda, že se nemůžu naučit srít rychle"

Tom, když jsme řešili, co bude dělat na Štědrej den:
"Než se dívat na pohádky, tak budu radši stavět a zabíjet, ničit a rozbíjet.....a opravovat!" (v počíkové hře)

Tom: "Hele Shelby a znáš Pupendo?"
Vakys: "Sranda viď?"
Shelby ... jen čumí jak tele

Vakys, přísloví:
"každý svého gusta dišputát"
"podáš ruku, utrhnou ti celou"
"piješ perly a kážeš sviním"
"kdo chce psa, tak hůl vždycky sní"

Tom přísloví:
"za žebrotu na forotu"

Tom ze spaní:
"Hezky hodně kámo, vždyť to jsou ďáblové černí. Nás sežerou."

Vakys večír:
"Pusť filmec, než Sádra vytuhne"
"Vždyť já jsem jenom kupka v zrnku jehel"

Paris Hiltonová:
"Jsem živoucím důkazem, že blondýny nejsou hloupé"

Novinky.cz:
"Katolíci vyhlásili válku Santa Klausovi"

Jirka 5.den výletu:
"Já bych si tak chtěl umýt hlavu! Mi se z ní úplně sype seno!

Tom něco nabídl Jirkovi:
"Chceš ještě, Jirko?"
Jirka: "Fuj!"

Sandra po návratu z 6ti denního výletu:
"Konečně nabíječka, žehlička, všechno!"
O chvíli později na Toma: "Zapni stroj!!!" (počítač)

Petr Nevole napsal napsal Vakysovi na facebook:
"Jsi můj první emo kámoš :-D"

Tom pod tlakem jedné ze svých večerních krizí (29.12.2008):
"Kámo, stroj na lásku ze Všeminy se zasekl!"

Vakys, když dostal na facebooku jakousi zprávu od Romana:
"Od tý doby, co Roman (Výborný) studuje práva, mu moc nerozumím."

Nastavení Internet Exploreru:
"Vynutit skládání mimo obrazovku i v režimu terminálového serveru"

Tom, jakmile otevřel okno (leden):
"Z venku jde docela zima! Ne, že bych podléhal nějakým schízám, ale měli bychom (začne řvát) zapnout štíty!"

Tom, před skokem do výšky na betonový květináč ve městě:
"Doufám, že si to neroztrhnu. To je moje jediná sukně."

Andrea (37 let) o Enzovi:
"We call him oldschool, because when I was Young, he was old. (Říkáme mu "stará škola", protože když já byl mladý, on byl starý.)"

Další kamarád Enza Lecise:
"Don't Worry, Be Lecis. (Nedělej si starosti, buď jako Enzo.)"

Vakyho mamka, jakmile jí milovaný syn sdělil, že byl s Tomem na party:
"A byli jste oblečený hezky nebo zase za ty vase hrůzy, jak Ty máš toho EMÁka a Tom taky něco?"

Tomáš Mrázek (jeden z předních českých sport. lezců) o životní filosofii:
"Jsou to lidi, kteří jsou do lezení zapálení stejně jako já. Třeba "blázen" Dani Andrada... ráno vstane, vrtá, leze, vrtá, nic jiného nedělá. Doma má jen průvodce, když se ho na něco zeptáš, on neví, jen leze."
...
"Znamená něco tvé tetování?" "No, drak znamená, že lezu jako drak. Pak ty další barevné to už je takový úlet, prostě jsem se zbláznil do tetování"
...
"A kdybych teď začal trénovat 3x týdně na takových stěnách, jako jsou v Praze, tak bych byl sám sobě schopen konkurovat. Asi není ta motivace nebo nevím, čím to je, mladí si lezou tak na pohůdku, nechtějí jít s kůží na trh."

Věta, kterou jsme slýchali téměř od všech v průběhu doslova celého pobytu:
"Quando partite? (Kdy odjíždíte?)"

Španělák, co vypadá jako Satan:
"Sono sempre stanco. Quando sono nato, eró giá stanco. (Jsem pořád unavený. Když jsem se narodil, už jsem byl unavený.)"

Sranda při lezení v Cala Fighera:
"Počkej, bo mi rozbiješ čumák!"
"Počkej, bo se nemám kde chytnout!"

Tom unaven jednou prací dělajíc druhou:
"Pozdě peška předchází mráz" ... čímž se vysvobodil ze zombí stavu (psychopatické únavy)

Profesor na Cagliarské universitě posílá ze zkoušky 10 študáků domů, protože nemá dost papírů: "Pro příště nastavíme pravidla - udělá se to tak, jak se to dělá na seriózních univerzitách!"

Tom na svoji mamku:
"Ty na (tetu) Evu nečekáš?"
Mamka: "Kdybych na ni pořád čekala, tak už mám vousy až po kolena!"

Mamka na svou sestru, která chtěla večer ještě pozorovat hvězdy:
"Ježišmarja nevymýšlej furt voloviny!"

Vs anglický
(začátek května) Už je to jasné! Italský jazyk mi stejně jako kultura, mentalita, lehkost a ležérnost, kuchyně, geografie a klima, města atd. přirostl k srdci. Či spíše, parafrázuji-li Andreu, já byl v minulém životě Ital (on prý zase Čech).
Moje necelé 3 měsíce na Britských ostrovech v uplynulých létech se s 8 měsíci na Sardošce a Sieně (+ asi 7 předchozích výletů do Itálie) dají těžko srovnávat. Ale není to jen tato časová kvantita, jenž způsobila, že mluvíc italsky se cítím a bavím mnohem lépe, než při užití angličtiny. Italština je totiž pestřejší, má lehčí výslovnost, mnohem hravější zacházení se slovy a složitější gramatiku, čímž je ale taky hezčí, zábavnější a barvitější.

(začátek června) Některé své uvážlivější kamarády - hlavně Gianniho a Antonia - jsem stahoval do hlubokých úvah nad iregularitou jejich mateřského jazyka. Jakožto nezmarný rozumchtivec jsem se dožadoval vysvětlení všemožných záhad italštiny, jejichž užívání je pro Italy denním pecnem, vysvětlení však Gordickým uzlem. Naštěstí to ale mé kamarády očividně pohlcovalo se stejným zájmem jako mě a nemusel jsem tak mít obavy, že je otravuji. Prvně docházelo převážně k nepřímé konfrontaci, kdy jsem se na něco zeptal jednoho kamaráda a někdy později si na to samé vzpomněl s dalším. Při treku z Cala Luna jsem se však účastnil přímého souboje mezi rodnými mluvčími italského jazyka Antoniem z Bologni a Tizianou ze Sardošky. Neshodovali se například na užití passato remoto: Tiziana, jako všichni ostatní Sardové, tento čas vůbec nepoužívá a říká, že gramaticky je správné používat jej i pro právě dokončenou minulost. Anto jej užije, jen když mluví o dávných událostech. Nebo nedokázali odůvodnit absenci kontrující předložky u slovesa "pelare" (které se používá ve smyslu "oloupat" např. ovoce, ale doslova znamená "okožit, obléct do kůže").

(16.červa, po večeru u Eriky) Díky tomu, že italský jazyk je pro mě jazykem cizím, čili který si při osvojování porovnávám s mým mateřským jazykem a racionalizuji si kde co, odhalují se mi i rodným mluvčím zajímavé obraty. Na: "Alscolta un attimo (poslouchej chvilku) " se ptám: "e quanto dura un attimo (a jak dlouho trvá chvilka)?", na: "senti un pó" (poslyš trošku) stejně tak: "e quanto é un pó (a kolik je troška)?". Když mi na to, někdy i trošku káravě, odvětí: "Allora Tom (tedy; potom - "all´ora" však znamená v hodinu) …", nezbývá mi nic jiného, než se opět zeptat jako malé zvědavé dítě: "A che ora (po čem - doslova v jakou hodinu)?". Končíme tím, že mi řeknou: "Dai (= no tak - v doslovném překladu a původním smyslu dej)" a já jim konečně chci vyhovět, ptám se: "che cosa vuoi (co chceš)?" a nabídnu to, co mám u sebe např. telefon, klíče atp. s omluvou, že "ho solo questo (mám pouze tohle)".

Když holky mi holky v Algheru řekly, že tam "non c´é un cazzo (není kokot - myšleno však jako zábava, vůbec nic)" a já se dotazem chtěl ujistit, že opravdu "neanche uno (ani jeden)?!", mohli jsme se potrhat smíchy, protože tohle jim nikdo nikdy neodpoví a přitom je to škoda.

Nejčastější společný problém máme, když někdo něco (nedej Bože! mi) zdůvodní odpovědí: "Perché si (Protože ano)!". Tož to bijí hromy blesky, páč tohle není rozumný a smysl dávající argument. Naštěstí to není až tak drastické jako dramatické a mi se daří vysvětlit absurdnost této odpovědi.

Italština si mě prostě získala!

Dopřává se mi přepychového odpočinku. Jeden z mých posledních víkendů na Sardošce jsem konečně s horolezci vyrazil do hor Supramonte. Ano, na Sardinii se krom těch pár skálolezců, jenž jsem měl šanci poznat, najdou i lezci, kteří jezdí do hor, netouží po číslech, nebojí se 2 metrů mezi jištěním a nepotlučou tak celou skálu nýty. Konečně jsem poznal horolezce a lezl s nimi dlouhé tradiční cesty s vlastním jištěním, s příběhem, s dobrodružným duchem.

Bruncu Nieddu - S'Iscultone, 6c, 240m
Kurňa, přestavte si 7 délek, představte si 240 metrů na sokola! Zasněte se. Kýčovité nýty cvakáte jen na štandech, mezi nimi občas potkáte skobu. Často ji však zakryje pár lístků nové trávy a vy proto sem tam plácnete frienda nebo vklíněnce. Cítíte se jako lísteček dobrodružně unášen větrem. Co se to děje? Nevíte, jestli sníte, či bdíte, ale máte pocit, že můžete utíkat. Utíkat přímo nahoru, vzdušné kouty se spárami drží pevně a není třeba se ničeho obávat. Jste doma! Po hravých pasážích přichází i pár silových přítahů a konečně také technické námluvy s rovnováhou. Vyjde to? Nespadnu? Ale to víš, že to vyjde, jsi přece doma, kluku jeden! :-)
Cestu jsem navíc lezl s jedním z autorů Fabiem Erriu (druhým je Corrado Pibiri), takže tohle lezení mělo opravdu svůj vlastní příběh a bylo pro mě ctí. Užil si ho i Fabio, když mě viděl lézt lehce a s obrovským nadšením z typu lezení a z jištění a prostředí… Ještě s námi lezl Tommy, další horal. Výstup nám zabral 6 hodin, nahoře jsme dali sváču a pár fotek pohoří Supramonte. Protože já jsem nechal boty dole, museli jsme sestoupit slaněním a to v tom šíleném větru, co "vál", nebylo nejpohodlnější řešení. Když kluci (jeden přes 50 druhý 65 let) během lezení čistili cestu tzn. trhali nepřátelskou vegetaci a házeli ji dolů, vítr ji dolů nepustil a naopak mi ji posílal nahoru snad rychlostí zvuku! Prostě byl mega silný vítr (nebo termika). Slaňovali jsme 1,5 hodiny a tak rychle jen díky Fabiovým zkušenostem a znalostem terénu (jen najít slaňáky by pro neznalého mohlo být klidně i nemožné).

Angelo
Na večer jsme zajeli do místní oblíbené restaurace v Dorgali, kde jsem zase odmítal pozvání na milion jídel a pití a nakonec si "musel" dát aspoň nějaké tradiční dolce. Na noc jsme sjeli dolů do údolí k Angelovi. To je pasák, co má takový jednoduchý agroturismus - dá se u něj přespat v "oville", což uvidíte na foto, a nabídne i dobroty vlastní výroby: víno, pálenku, ovčí a kozí sýry, čerstvý tvaroh, supertenký, křupavý chléb Carasau, klobásky, rajčata... Ceny se prý mění asi podle nálady (Fabio byl pěkně rozezlen z pasákovy neprofesionality), my dali za nocleh 5€ a jídlo s pitím taky 5€.

Monte Oddeu = Diova hora
Druhý den Fabio vybal nedalekou stěnu a konkrétně sportovnější cestu (Por El) Pueblo Oprimido, 6c. 20 min chůze od Angela a už jsem pádil nahoru. Teda pádil, bylo dost vedro a k tomu plotnový typ lezení mě dost zaměstnávali. Když za mnou dolezli kluci, začalo poprchávat. Rozhodli jsme, že budeme pokračovat, ale déšť sílil a já se po dvou nýtech v druhé délce vrátil zpět na štand a museli jsme slanit. Tím naše dobývání výšin skončilo. Na řadě byla ona hostina domácích dobrotin u Angela.
Několikahodinové posezení a sledování kratochvíl počasí dalo prostor debatám mých kamarádů s Angelem a italskými turisty z Finale. Já se bavil hlavně se zvířaty, především s vepři a mravenci, ale nevynechal jsem ani osla.
Tak se mi peckózně dobily baterky a znovu jsem tak mohl vyrazit do bakalářského tažení na koleji.

To by se jeden až divil, kolik legrace lze zažít s jedním "obyčejným" tričkem. Pro mě by zůstalo zcela normálním, nijak nevynikajícím oděvem, pokud by mi s ním však nebylo dopřáno tolik zážitků!
Námořnická modrá je hezká barva. Sardy však okamžitě upoutává výrazné politické logo a jméno italského premiéra Silvia Berlusconiho a jméno sardského presidenta Uga Cappellacciho. Vzhledem k výsledkům voleb (kdy oba tito politici vyhráli) je překvapivé, jak většina Italů bouřlivě a zaníceně reaguje, když mě v tričku vidí. Začnou se neovladatelně šklebit, soptit, chrlit a rozhazovat gesty, útočnými a výhružnými slovy: "Ty ses zbláznil, co to máš za triko?!" "Sundej to a my ho hned spálíme" "Ostuda!" "To nemáš žádné jiné? Počkej, dám Ti jedno svoje a tohle zničíme."
Je jasné, že na plné čáře vyhrává urážka "Ostuda!", věhlasnému mottu nejednoho egosoliče nemůže nic konkurovat. Vrcholem je, když každému na jeho automatickou otázku odkud že to tričko mám, odpovídám: Daroval mi ho Silvio!

Teď několik příhod:
1. Enzovi jsem první ostudu, nečekaně pro nás oba, udělal v cagliarském přístavu Marina Piccola. Má tam svůj katamarán a prý ho všichni znají. Jak mě v tom triku uviděl, rozsoptil se. "Nikdy víc se se mnou neukazuj v tomhle … Jaká ostuda! Nikdy víc se se mnou neukazuj v tomhle…"
2. Enza jsem v celé kráse ještě párkrát navštívil doma a rozpoutal nepokoje i s jeho kamarády (všichni značně nekonformní lidé)
3. Nakonec to byl Antonio, který ze mě s Enzem chtěl tričko zaživa strhat ve výtahu. Naštěstí moje tupá síla zvítězila. I Antoniovi se opravdu nelíbí, ale on již je schopen a ochoten diskutovat, nikoli pouze hulákat a nenechat mluvit další jako to při "dialogu" dělá Enzo. Navíc přijal moji verzi, že s tím trikem se dá dělat sranda, ač on při ní stojí na druhé straně než já.
4. Při lezení v Jerzu jsem poznal další Cagliarské lezce, jeden pro mě skončil hned na začátku. Jakýsi Matteo říkal, že kdyby měl náhradní tričko, které by mi dal, tak to moje se Silviem Berlusconim by okamžitě spálil! A prý si nedělal srandu.
5. Kohokoli potkám na koleji, ať studenty, bezpečáky, či známou ředitelku koleje Ritu a Antonella, dostávám co proto. A že se toho do mě vleze!
6. A proto jsem si tričko vzal i na oslavu narozenin, na kterou mě lámali holky i kluci z okna, když jsem si večer u koleje házel na koš. První kontakt, první seznámení s kupou místních študáků a já přišel v tom tričku! "Sundej si ho, spálíme ho, převrať ho naruby, počkej, my Ti něco najdeme…" Seznámili jsme se rychle :D

Víme, že sudičky mi do kolébky nakydaly pořádnou dávku provokace. Jenže já v nošení trička s neoblíbeným Berlosconim vidím něco víc, než jen pokoušení a provokování přátel i naprosto neznámých lidí, se kterými bych se mohl třeba spřátelit. Vidím i víc, než exhibicionismus, jenž mi v určitých chvílích taky není cizí.
Jednak mě baví debatovat. Po první explozi rozčarovaných lidí rozjíždím otázky jako "Jak to, že Berlusconi zase vyhrál, když ho všichni nemáte rádi?!" "Co děláte proto, aby byl volen a následně vedl parlament někdo jiný?"
Dvak je to velice rychlý a podle mě i hodně validní způsob, jak poznat lidi. Nebudou se se mnou bavit jen proto, že mám na sobě toto tričko (i když nejsem stoupencem Berlusconiho, ani netvrdím, že je to dobrák)? Nechají si vůbec vysvětlit můj postoj, nebo je zajímá pouze to, co mám na sobě? Jsou schopni o věci racionálně diskutovat, nebo je zaslepily emoce a dokud triko nezmizí z dohledu, rudé zlo jim z očí taky nezmizí? Dokázali by tolerovat můj odlišný názor?! Chovám se možná stejně hloupě, když ty netolerantní, nenaslouchavé a soptící lidi rychle řadím do ztracené kategorie. Třeba nejsou tak špatní. Ale pravdou je, že jejich zastřenost mysli, netolerance a neochota naslouchat nezůstane jen u tématu Berlusconi a tak nemám moc chuti debatovat s těmito lidmi o čemkoli dalším.
Každopádně jsem Silviovi vděčný za opakovanou zábavu, ale tuším, že kdybych o něm věděl trochu víc, taky bych jej neměl v oblibě.

O pohostinnosti a srdečnosti Sardů jsem se už jó něco napsal. A stejně musím napsat víc, oni si to zaslouží! Starají se o mě, jako bych byl nejmenší, nejopuštěnější a nejchudší sirotek. Jsou fakt hodní a já nevím, čím si to zasloužím.

Enzo a Gianni
Ústředními postavami v kapitole "pečujeme o Toma" jsou samozřejmě Gianni a Enzo. Díky našemu dlouhému přátelství toho stihli opravdu hodně. Od nespočtu večeří, výletů a lezení přes oslavy, party, společenské události jako politický večírek či fotbalový zápas až po hřejivé rodinné Vánoce. Hodiny a dny debatování! Tolik, co jsem se namluvil s těma dvěma, jsem nenapovídal snad ani s pajduláčky z lega! Jsou to nejsilnější osobnosti mého italského života a přátelé na celý život.

Chiara a Khalil
Khalil mě nedávno vzal na nevšední událost k jeho známým. Na pořadu večera bylo představení knihy jednoho z přátel. Prvně se gurmánsky uspokojily žaludky, aby pak při zapálených diskuzích nerušily hladným bručením. Poté již Chiara, hlava hostící rodiny, pronesla první recenzi následovanou odbornou kritikou profesora literatury. Nemohla samozřejmě chybět ani zpověď samotného autora a četba vybraných pasáží z knihy. Bylo to pro mě něco velmi nevšedního. Na zajímavosti přidávalo téma a to život dnešní mládeže. Poslouchat názory a zkušenosti lidí o jednu až dvě generace starších než já, navíc v italštině, pecka! Byl jsem za to Khalilovi opravdu vděčný, přestože jsme v noci odcházeli a loučili se asi 2 hodiny.
Týden na to nás Chiara pozvala na další perlu - divadlo. Nevím, jestli to nazvat splněním jednoho mého italského snu či cíle, návštěva divadla však byla jednou z událostí, jenž jsem si tady nechtěl nechat ujít. Tento večer tradiční představení v podání studentů divadelní školy. A hrála se komedie! Tréma a málo zkušeností bylo znát, ale i tak byli výborní, zapálení a nadšení pro věc. Já k překvapení a velké radosti rozuměl téměř vše a mohl si tak divadlo dosyta užít.
S Chiarou mě čeká ještě jedna událost. Khalil mě vždy všude představuje jako "úžasného" kluka, čímž mi zrovna nepomáhá. Co já pak těm lidem asi tak mám říct?! On se Khalil taky nebojí přehánět. Takto nalákal i Chiaru na videa, která jsme udělali s Vakym a která teď budu muset nejspíš promítnout pro vybranou společnost. Chiara jen proto uspořádá další sešlost, hlavně dospělých lidí, a já zatím vůbec nevím, jak jim budu vysvětlovat, proč si krájím čelo kolečkem na pizzu, nebo proč jsem autem přejel svého nejlepšího kamaráda. Ale co už!
(dodatek post erasmus: promítání jsme před mým odjezdem nestihli zorganizovat)

Fabio
Simone Sarti, jeden z předních sardských lezců, mě pozval na pokus o přelezení jednoho projektu staršího než já. Spára! A já byl jsem přizván jako "spárový specialista z České Republiky" (usoudili asi z toho, kolik řečí o spárách natlachám). Do hor k obrovité skále uprostřed kopců, kde se mi ještě nepovedlo zrealizovat plánovaný výlet, nás doprovodil Fabio a o chvíli později přijel i Corrado, autor cesty. Před touto lezeckou smetánkou jsem konečně udělal pořádnou ostudu, když jsem jako ten "specialista" pohořel a co půl metru seděl v laně a popadal dech jako na osmitisícovce! Před vysvobozující smrtí mě dělil jen stín skály. Vedro totiž zrovna nenahrávalo lezení ve spárách drsné žuly. Ale i tak bych řekl, že tahle cesta byla na mě skutečně příliš velkým soustem! Večer jsem byl i po tom jednom pokusu zničený jak cikánská hračka a následně rehabilitoval 11-ti hodinovým spánkem.
Každopádně tato příhoda byla jen předzvěstí mnohem větší a nyní už veselejší (úspěšnější) události. Tentokrát mě vzal pod křídla Fabio a provedl světem Supramonte. O tomto výletu chci napsat samostatný článek, protože!
Fabio je člověk, s nímž bych rád strávil víc času, má mě co učit a co předávat. Letité zkušenosti s opravdovým horským lezením, děláním cest, trekingem v Supramonte… Jeho zápalu, optimismu a nadšení i po těch letech bych i přes mé mládí jen ztěží mohl konkurovat. Když šlapeme do kopce, držím s ním krok tak tak, nestíhám ani čučet po okolí. Kdyby šel jen o trochu rychleji, začala by se mi asi motat hlava. Fabio má bílé vlasy a v klidu se mu jemně třepou ruce, je mu 65 a půl let!

Článek dnes bude především pro lezce a pro mě, abych si za nějaký čas mohl připomenout krásné místo, krásné cesty, krásné pocity, zážitky a přátelé…
Lezecká oblast v horách, na východním pobřeží kousek pod Tortoli nabízí především únik do opuštěné přírody. Jerzu se vyjímá mezi tradičními lezeckými posty Sardinie, které jsou často blízko moře a idylických (v sezóně přelidněných) pláží. I z Jerzu vidíte moře, avšak z výšky a z dálky, vidíte více věcí tak nějak z jiné perspektivy.

Vesnice
Městečko samotné, stejně jako lezení nad ním, je jako z jiného světa. Vypadá to, že čas plyne jinak, než je tomu například v metropoli Cagliari. Neměl jsem pocit, že se tam čas zastavil a život je o pár desetiletí zpět, ačkoli některé typické známky kvalitně zaizolované vesnice se nedají přehlédnout. Moderně vyzdobený bar a fast food pizzerie však spolu s absencí spěchu a shonu vytvářeli zvláštní atmosféru. Vesnickou náturu potkáte na každém kroku. Chcete si dát kafe? Logicky zajdete do baru, kde vás po pár slovech místní signori logicky pozvou a pokud by jste je nechtěli nechat za vás zaplatit, máte problém. Pohostinnost se v těchto končinách nedá odmítnout. Potřebujete sůl, ale na večerní grilování by kilové balení bylo zbytečným plýtváním? V obchodě toto balení otevřou, do pytlíku vám trochu odsypou a o placení znovu nemůže být ani řeč. Antonio říkal, že i kdybychom zaklepali na jakékoli dveře a poprosili o pár polínek dřeva, se samozřejmostí bychom je u každých dveří dostali. Každá mince má však dvě strany! Pokud by jste těch pár polínek dříví chtěli někde ukrást, pokud by jste někoho (i nechtěně) nějak vyzvali či byli vyzváni, je zle. Správný muž má vždy nůž. V sardských vesnicích se toto přísloví věrně dodržuje a Antonio byl Tizianou obdarován jednou takovou typickou místní kudlou, "která se při rvačce pocítí". Např. krádež koně prý znamenala výzvu, jenž tradičně končila něčí smrtí. Pokud se však člověk chová uctivě a nečučí hloupě po místních slečnách, může si zde užít pohádkový klid.

Lezení
Jak už jsem zmínil ve článku Stařec a moře, místní skálolezectví je technické představení. Na kolmých plotnách jsou to hlavně lišty a dírky, jenž vám pomáhají v boji s gravitací, ale v sektoru Palazzo d´Inverno (jediném, kde jsem lezl) nalezneme i několik parádních spár. Místní vápenec má perfektní tření, které vás drží na skále jak přilepené, ale také vám za to během jediného dne sežere kůži na prstech tak, že druhý den je máte růžové jak gay. Chyty však obecně nejsou ani ostré ani oblé a onen lezecký den si můžete bezbolestně užívat jednu perlu za druhou.
Mi osobně se tu povedlo přelézt mnoho 7a, 7a+ na OS, RP, PP, podlehlo i 7b a 7b+ a snad nejkrásnější pro mě byl Fabriziův projekt okolo 7c/+. Číslům a orientaci na ně se zde nevyhnu ani já, ač pro mě nejsou tím nejdůležitějším. Jerzu je ale vyloženě sportovní oblast s tradicí v dosahování a posouvání vlastních fyzických limitů. Navíc si v přítomnosti Antonia, Fabrizia, Cinzie, Simoneho a dalších nemůžu celý den jen lelkovat v lehkých cestách. Oni mě zdravě tlačí do těžkých prásků, protože vidí, že si lezu moc na pohodu :-D. To mi pak ale Cinzia poradí a ukáže pasáž nejtěžších kroků v 7b+ a já na druhý pokus projdu, jako jsem před pár měsíci procházel cesty za 6b+. Noví kamarádi mě mají dost co učit. Je škoda, že moc příležitostí už nebude.

Ne všichni, které jsem potkal, byli v pořádku a stali se mými přáteli. Např. jeden Matt(e)o celý den (vlastně už třetí den v řadě) zkoušel stále jednu a tu samou cestu. Jak se mu pořád nedařila přelézt a nezdálo se mu hodnocení obtížnosti, řval a nadával, až nám pupky praskaly, jak jsme se mu smáli. Taky Fabrimu říkal, že kdyby měl náhradní tričko, které by mi dal, to moje se Silviem Berlusconim by okamžitě spálil! A prý si nedělal srandu, to je síla, což?!
Fabrizio dál a dál nýtuje, vznikají nové linie a nové výzvy. Spousta nepřelezených projektů sladce motivuje k dalším a dalším návratům, člověk zde má pořád co dělat. Akorát jsem si teď vzpomněl, že by měl lézt aspoň 6b, protože lehčích cest je v Palazzo d´Inverno dost asi tak na jeden den. V dalších sektorech se určitě najdou i další lehčí linie, cest jsou tady stovky! Díky značné nadmořské výšce a síle sluníčka se ale musí dobře volit sektor.

V sobotu vstávám po 11. hodině a poslouchám vyprávění toho draka, jak už stokrát zůstal trčet na moři. Lucia jen zavírá oči, kroutí hlavou, nechce slyšet víc. Často to byla ona, kdo jej z různých průserů musel vytahovat. Lámu se smíchy.
Zde uvádím pár (doufejme, že zveličených) vyprávění od známých o Enzovi:
1.Už dva dny po autohavárii začal v nemocnici vyprávět o sexu a kouřil špeky mezi lidmi na pokoji.
2.Při slaňování dlouhých cest mu několikrát spadlo lano dolů.
3.Při rybaření na lodi mu nejednou došel benzín a to i na největrnějším (čili nejnebezpečnějším) průlivu Itálie.
4.Koupil si průvodce Afriky. Knihu studoval a studoval, plánoval, volal, posílal maily a ptal se i na práci … aby pak řekl: "Za 3 dny jedu do Thajska"
Prostě kam se hnu a potkám známé Enza, vždy to dopadne stejně. Každý je překvapený, co všechno se dá vymyslet a vyvést, ale každému je jasné, že to má na svědomí Enzo.

Cala Luna
Jdu za Antoniem, který spal u Tiziany, domlouváme se na treku na další slavnou rajskou pláž. Tentokrát minimálně dvě hodiny, ale žádné drastické kopce. Pláž je díky neklidnému moři skoro opuštěná. Lidé se sem totiž dopravují téměř výhradně taxi čluny, šlapat se chce málokomu. Anto mě provádí pobřežím, kde jedna jeskyně následuje druhou a cca 200m metrů do dáli je poseto lezeckými cestami. Nevhodný vítr Scirocco však přináší nevítanou vlhkost. Letím do moře a při návratu nezkušeně trochu riskuji i já ve střetávajících se vlnách. Příště snad budu opatrnější.
S Massimem, jedním Enzovým kursistou z Cagliari, jdu lézt na útes, který je před humiditou od moře chráněn svou výškou. Průvodce nemáme, ale nevypadá to moc těžce. První cesta tak za 5c, druhou za cca 6b jsem protáhl o další délku nahoru. Tahle kombinace už mě solidně zaměstnala, protože krápník ve výši byl stejně tak těžký jako krásný. Anto avizuje návrat, cestou si všichni tři i s Tizianou lámeme hlavy zákoutími italštiny a diskutujeme Berlusconiho. Začal jsem opět já tím, že jsem jej drze přirovnal k Enzovi (ten ho bytostně nesnáší). Oba dva totiž dělají výjimečné věci, oba dva při nich chybují! Oba by mi svou odvahou a fantazií mohli být velkými vzory, kdyby přitom však nedělali tolik chyb a problémů nejen sobě, ale i okolí.

Italská večeře
Tiziana během mžiku lusknutím prstu připravila večeři, které jen stěží může konkurovat běžná česká narozeninová hostina. To je síla! Tiziana sice vlastní hotely, apartmány a další, takže nejpestřejší suroviny měla po ruce. Ale bohaté večeře o několika chodech jsou v Itálii na denním pořádku. Dnes to byly výhradně mořské plody a já musel žrát jak za dva. Špagety s humry (či jak se to česky jmenuje), salát z chobotničky, syrové nakládané filé, různé dezerty … musel jsem ochutnat všechno a taky jsem byl jak balón!
Jsem jediný chudák, co nemá v Cala Gonone zamilovanou ctitelku, ale o pohoštění se asi už nikdy bát nemusím.

Neděle - Jerzu
V neděli jsme s Antoniem Enza opustili. Oba dva zítra opouštíme rajský život na Sardinii a vydáváme se na pár týdnů zpět do svých starých kolejí. Anto se vrací do Bologni vydělat pár chechtálků. Já se zavřu, zamknu, zaizoluju a zabarikáduju v pokoji na koleji a napíšu bakalářku. (Pokud to teď rychle neudělám, mám prázdniny i celý příští rok!). Takže jsme si oba dva chtěli svůj poslední den užít. Já na lezení dálnic v blízkých superoblastech jako Goroppu, Monte Odeu, Punta Giradili atd. tradičně nikoho nesehnal, tak jsem se vydal s Antoniem do Jerzu. Tam jsme potkali asi desítku lezců ze severu i jihu Sardinie, přeci jen se najde i pár místních, kteří lezou . Jedna dokonce mooooc hezká, ale ani se mě neptejte, jestli je zadaná! Anto znovu pokoušel projekt. Tentokrát boulder překonal, dal i zbytek, ale na konci mu ruplo v palici. Místo aby čistě cvaknul poslední jištění, začal kombinovat a řetěz chytil do ruky. Pako! Projekt přelezl, avšak zdobí jej ctnost, že to nebere jako čistý přelez a hodlá to v budoucnu napravit. Já jsem se nerozhodně plantal mezi cestami a lidmi, až jsem skončil pod 7b+ a na 2. pokus jej pošel s pochybami o správnosti obtížnosti. Podle ostatních (zkušenějších) je prý v pořádku, jen já jsem pomatený, nebo mám dobrý lezecký den. (Bylo to ale hlavně tím, že mi Cinzia poradila a ukázala všechny těžké kroky.)
Pozdě odpoledne všichni spěchali domů, hlavně kvůli volbám do evropského parlamentu. Jeli volit jen proto, aby volili někoho jiného než Berlusconiho. Já nespěchal, v Cagliari mě nečeká nic lákavého. Zůstal jsem sám, lézt dál nemohl a tak se vydal prozkoumávat zelené okolí za ustupujícího sluníčka. Jak jsem pronikával zelenou buší, tak trochu schválně jsem se nechal drásat keříky a bodláky. Potom, jak jsem si uvědomil svou blízkou budoucnost, toužil jsem po silném posledním kontaktu s přírodou. Mé oči se však neleskly slzami, protože bych příliš trpěl. Nikoli. To jen jedno oko tesknilo při pomalém loučení se s rájem a nádherným životem, zatímco druhé slzelo radostí, spokojeností a vděkem za to, co jsem zažil. Nevěděl jsem, jestli mám spustit pláč, zhluboka a ze všech sil si zakřičet, nebo jen dechem citlivě nasávat tu krásu okolo. Nevím, jak jen můžu poděkovat všem, kteří mi umožnili Rok za hranicemi všedních dnů jménem Erasmus.

Enzo opouští přístav v Porto Corallo bez placení, prchá jak 16letý puberťák. Nezdržujeme se ani my, nebudu přeci platit za něj. Místem odpoledního setkání má být Santa Maria Navarrese, cílem pro Enza však je severnější Cala Gonone. Olezené prsty mi pomáhají zlomit Antonia na trek k věži L´Aguglia do …

Cala Goloritze
Autem se z Baunei ujede ještě pár kilometrů do hor, odkud pak vede stezka údolím až k moři. S lehkými baťůžky a našima dlouhýma nohama dolů slítneme během chvilky. Horda lidí na pláži nám není žádným překvapením. Nad frontami na skalní jehle L´Aguglia však kroutíme hlavou. V tomhle vedru a v zástupu davu bych dnes fakt lézt nechtěl. Nadšen tak nasazuji masku a šnorchl a plavu se podívat na slavný skalní most nad mořem, jehož barva je jak vypraná v Pervolu. Takové barvy dokáže namalovat jen matka příroda. Je dokonalá! První okamžiky ve vodě připomínají otužování, po chvilce si však tělo zvyká a je mi fajn. Most proplouvám, obeplouvám, vylezu a seskakuju v pozici Ježíše hlavou dolů. Po návratu na pláž mi Anto sděluje novinky od Enza. Spadl mu stěžeň (který Italové srandovně nazývají "strom")! Po půlhodince tak musíme vyrazit znovu nazpět, kamaráda (ač blázna) přeci nenecháme ve štychu.






Lotzorai
Enzo je snad první člověk na světě, kterému spadl stěžeň bez (zatížení) plachet. Chyba to však nebyla jeho, prostě neočekávatelně povolila kovová spojka. Pomáháme mu to opravit. "Takže to uděláme takhle…" říká. Ptám se jej, jestli tento způsob už někdy zkusil. "Ne". Ptám se, proč to tedy neuděláme tím, který má osvědčený, který je jistý. Už ani nevím, co mi odpověděl, je to jedno. U Enza jsou na prvním místě vždy experimenty! "Nejde to, je to blbost! říkám už trochu nazlobeně. Naštěstí zbývá už jen jeden, ten správný způsob. Enzo však zjednodušuje (ve skutečnosti komplikuje) i tento. Nechce upnout všechny tři lana stěžně, ani neví jak. Já ale vím, že tahle nám to hned spadne znovu a to rovnou na hlavu. Po chvilce se nám podaří upnout i třetí ocelové lanko a loď se stěžněm na svém místě tak můžeme převrátit zpět na plováky.
Moře i vítr však vyplutí nepřejí. Enzo: "Za hodinu bude moře jak tabule!" Prohlížíme přístav v blízkém Santa Maria Navarese, jíme pizzu v Lotzorai. Po pár hodinách je moře pořád stejně divoké, ba ještě troch víc! Enzo se však vidiny večeře a postele u kamarádky v Cala Gonone nevzdává a v 10 večer, za zamračeného měsíčního svitu znovu vyplouvá.

Cala Gonone SOS
Přibližně po hodince jízdy šílenou (klikatou) cestou mezi Baunei a Dorgali dorážíme s Antoniem do cíle, Enzovi to ještě nějakou chvíli potrvá. Chci na něj čekat (spát) v autě v přístavu, ale Anto s Lucií můj stud odhalují a přemlouvají mě, abych se šel polidštit a pohodlně natáhnout na gauč k Lucii. OK. Ve 2 v noci volá Enzo. Nečeká vítězně v přístavu, ale zoufale a bezmocně na moři. Jak si tak "hrál s vlnami a surfoval"!!! tak voda asi vnikla do motoru a zastavila jej. Enzo jen s mojí čelovkou, bez kormidel a pohonu zůstal trčet někde na moři. "Sežeňte motorový člun a přijeďte pro mě" :-D Lucia a Tiziana s hanbou a neochotou obvolávají známé a se mnou objíždí město, abychom sehnali záchranu. Pobřežní stráž Enzo nechce, dostal by co proto! Nakonec potkáváme týpka na cestě, za chvíli už s Antoniem vyráží na místo, kde se Enzo pohupuje na vlnkách. Já čekání v přístavu naplňuji spánkem, strach nemám, situace se zdá pod kontrolou. Strach ale měl Antonio, protože týpka jsme našli zřejmě na cestě z hospody a na člunu to okamžitě ohulil na plný plyn. Ve 4 ráno se všichni tři vrací do přístavu, Enza vítám s radostí a smíchem. Je to drak a dobrodruh bez hranic! Noc je pro všechny stará, jdeme spát.

Enzo, který potřebuje dopravit svou plachetničku na severovýchod ostrova, tvrdil, že mu nikdo nepůjčí vhodný vozík (jak se později ukázalo, vymýšlel si). Takže si vymyslel "jízdu blázna" - do Orosei prostě dopluje. Od počátku exploze jeho nápadu do celého okolí až do konce všichni známí i neznámí kroutili hlavou. K velkému veřejnému překvapení ale i Enza přepadly obavy, že by se mohl zůstat jen tak pohupovat na klidném moři a o větru leda snít. Vymyslel tedy další bombu - na superlehký katamarán přimontuje motor. Čas traverzu (plavba z Cagliari do Orosei = cca 220km) ostatní střílí od boku, Enzo nestřílí. Vypadá si zcela jistý svými 8-12 hodinami (pokaždé říká něco jiného, vždy však jako jasnou věc). Ale abych vám Enzovy plány a odhady trochu přiblížil, uvádím, že už dva týdny říká: "Zítra vyrážím!". Opravdu to říká každý den už dva týdny. Antonio mu nakonec sdělil, že s ním nepopluje. Nehodlá riskovat ani život, ani zmeškání pondělního letu domů, tak navrhnul, že by jel se mnou autem. Budeme tak Enzovi dělat doprovod po souši a cestou si zalezeme. Tož moje lekce na univerzitě skončily, zkoušky půjdu jen tak turisticky (bez učení) zkusit … jsem free!
Ráno Enzo nespěchá, tradičně vyráží pozdě! Na moře si nechtěl vzít skoro žádné jídlo a 2 litry vody mu byly moc, musel mu to připravit a nabalit Antonio. Enzo odmítl i záchrannou vestu, neoprén prý poslouží lépe. V Cagliari nechal i nářadí, ač jsme ho mohli vzít autem pro případ potřeby. Hned ze začátku jsem byl unavený tím, jak jsme s Antoniem pořád opakovali, že Enzo je skutečně blázen.

Střih: Poetto. Největší sardská pláž plná lenošících lidí. Sem tam se někdo plácá ve vodě. A uprostřed toho se zjevuje satan s hybridním katamaránem. Třikrát natáhne motor a pak si to za hluku jak z motorové pily a za pozornosti stovek diváků vyrazí směr Capo Carbonara. Říká "PIM PUM PAM a jsem tam". Antonio jej přirovnává k Albánci snažícímu se dostat (imigrovat) na italské pobřeží.

Jerzu
Suchozemská posádka míří za lezením do Jerzu. Tato oblast je jako z jiného světa - stěny v horách nabízí ideální podmínky na lezení i v létě. Stovky cest a další neutuchající nýtování Fabriziem na vertikálních plotnách. Všichni jsou z oblasti unešeni, já podléhám pozvolně. S Antoniem jsme tu byli už před pár dny. On zkoušel hlavně nový projekt, mě pustily nějaké 7a+. Dnes jsme se rozlezli na lehčích a hezkých 30metrových cestách, škaredé tu vlastně prý ani nejsou. Pak Anto namontoval znovu ten projekt. Namontoval znamená, že si do cesty nacvakal expresky (tahajíc se za ně nahoru), což ulehčí ckavakání jištění (ušetří síly) při samotném pokusu. Já zkusil jednu z místních, Simonem i průvodcem doporučovaných, perel Caccia Alle Streghe (Hon na čarodějnice). Zbytečně jsem padl hned na začátku, protože jsem si prostě nevěřil! Ale cestu jsem prošel a přistoupil na to, k čemu mě tady všichni zkušenější lezci vedou - zkoušet těžší cesty, dát v nich víc pokusů. Jedině takto se totiž můžu zlepšovat. Řada byla znovu na Antoniovi, těžký boulder uprostřed projektu jej ale odmítá. Lezu tedy zase já a daří se. Krásná technická vytrvalostní linie (7b, 30m) na druhý pokus vyšla. Nevyšel mi jen plán s více pokusy, ale nevadí :-D.
Anto v jeho boulderu znovu padá, prsty máme bez kůže, jedeme najít toho blázna.

Porto Corallo
Enzovi to kupodivu přece jen tak rychle nejede. Sešli jsme se jižněji, než byly oba plánované body. Do telefonu Antoniovi řval opravdu jak pomatený, že tam není žádné dřevo. Litovali jsme ho, protože strávit celý den pod žhavícím sluncem za hukotu burácejícího motoru musí být peklo. My dřevo našli 5 minut po příjezdu a tak se vydařil idylický večer s grilováním na pláži. Buona notte
PS: Stařec a moře je samozřejmě odkaz na slavného Hemingwaye, nikoli na věk Enza, který se i do telefonu představuje jako "ten kluk z přístavu..." :-D

Při usínání první den na koleji se cítím, jako bych se po nějakém čase vrátil do Itálie. Pln nadšení sledujíc vše nové okolo mě. Velký prosvětlený pokoj, tvrdé lůžko, skříň a další zařízení, které napjatě čekají na mé modifikace. A KHALIL! Od pohledu dobrák, malíř, architekt… Já bydlím s Afričanem! (toto byly mé dojmy z prvního večera)


… Dnes je to již měsíc a já se zde cítím pořád stejně dobře, cítím se zde jako doma, ač tady moc času netrávím. Na koleji se mihnu mezi školou a prací, mezi výlety, většinou tu i spím. Jedno temné období mne zde zavřeného držela práce na překladu. Velkou výhodou a společníkem pro aktivní odpočinek mi je basketbalový koš přímo pod oknem. Jsem jediný z koleje, kdo jej používá, ostatní se občas honí za kopačákem. Koši chyběla síťka, tak jsem jej oděl do mé silvestrovské sukně. Dveře od pokoje jsem si musel nechat očalounit, protože jsem nemohl spát, jak mi na mě všechny ty studentky pořád klepaly. Kuchyňka samozřejmě není ani z poloviny tak vybavená a příjemná jako byla u Aure, ale na žádné další ztráty si teď nemůžu vzpomenout. Kolej je prostě OK!

Khalil
Můj nový spolubydlící a kamarád. Vzhledem k tomu, že celé dny buď studuje, nebo pracuje, se potkáme jen občas večer. Často tady ani nespí. Ale někdy spolu zajdeme do menzy a vzal jsem ho párkrát i lézt (prý to pro něj byly krásné dárky). Bylo vidět, že má obrovskou potřebu pohybu, potřebu vyřádit se jako malé dítě, ač má 33 let. To je znát i na některých jeho obrazech. Když jsem mu jednou řekl, že si plánuji splnit další dlouholetý sen a to skočit z letadla, hned se toho chytl a chce taky. Rád bych mu ten zážitek zpřístupnil, ale tady je to na mě až příliš drahé.
S Khalilem si pokecáme i v noci. Že mluvím ze spaní já, už někteří z nás víme. A mluví i Khalil. Vlastně nemluví, on ze spaní rovnou řve a navíc v arabštině! :-D

Předesra
Dnes vás svlažím hněvem z pekla! Zřejmě abych se začal znovu (z)vracet na zem, nadělili mi Sardští Bohové! jeden Výlet z Hovna (koho uráží již tohle, nechť omluví můj osud a čte dál). A protože mi volali správci serveru, na kterém je náš blog, že síť je dnem i nocí přetížena třemi návštěvníky, rada starších se rozhodla návštěvnost snížit právě tímto pos… článkem.

Intro
Na můj poslední pracovní den v pizzerii Enzo vymyslel výlet na ostrov San Pietro. Slavnosti "Pstružího okruhu", místní výjimečné lezení, potápění a mnohými opěvované hlavní město Carloforte. Enzo, Ty pokušiteli!
Něco o domlouvání s Enzem už jsem vám tu naznačil v dřívějších článcích. Na toto nespolehlivé jednání, že nejedeme tehdy a tam, jak jsme plánovali, jsem si prostě zvykl (musí všichni z jeho okolí) a už mi to ani nevadilo. Když ale nejde jen o mě a já musel tuto nespolehlivost v podstatě reprodukovat při domlouvání v práci a s dalšími lidmi na výlet, začalo to špatně. Že mi Enzo zapomene odpovědět na smsku, není nic, co by mě mělo rozházet. Jenže ani při nočním 4minutovém telefonování, kdy mu 4x řeknu, že vůbec nerozumím, se nedozvím jedinou kloudnou informaci. (když se Enzo snaží ospravedlnit, "vysvětlit" nějakou svou chybu, nerozumí mu nikdo). Zítra mi zavolá!

Jedeme
Ráno čekám na aktualizace. První nedělní trajekt, o kterém Enzo pořád mluvil, vyplul před pár hodinami a já si říkám, že déšť za oknem vše vyřešil - nikam nepojedeme. V zápětí přichází SMS - "jedeme tak jak tak přijeď ke mně E". Takže? Khalil se už vzbudil nachlazený, zůstává doma. Balím věci aspoň na potápění, chci se s tím drakem konečně podívat 20 000 mil pod moře. Stále nevím, jestli odpoledne nebudu muset spěchat zpět do Cagliari do práce. Po cestě do přístavu Porto Vesma ležícím jižně od Masua nám kapky bubnují válečný pochod. Nějaké místo na trajektu nakonec ještě zbylo a 15€ na osobu i s autem se dá přežít.
Jenže po připlutí do Carloforte se městem motáme jak pomatení. Tam a zpět, doslova tam a zpět. Vyjedeme pozdě, máme na návštěvu ostrova jen půl dne, já pořád nevím, jak to mám s prací, a ještě se motáme po městě a hledáme oběd! Takže můj obličej musel vypadat asi jako hektarový záhon nejkvasnějších okurek na světě! To se zas nelíbilo Enzovi a tak jsme dali typickou italskou (slovní) přestřelku. Řekl bych, že jsme prohráli oba. Oba naštvaní a oběma to zároveň bylo líto.
Jenže pravděpodobně díky tomu se mi ani zbytek výletu a velká část ostrova, kterou jsme viděli, nelíbil. Byl jsem prostě mimo. Odpoledne se ještě udělalo vedro. Ale ani potápění ani supr exkurze moře a pobřeží na kanoi nedokázaly zvítězit nad nastolenou dekadencí.
Zdá se, že už jsem skutečně přemlsaný.

Intro
Jak jsem dříve zmínil, tato schůzka se nezapomenutelně zapsala do mé biografie a to v dobrém slova smyslu. Věřím, že nejsem sám, kdo je zvědavý, jak probíhá modelingový casting, navíc ve světovém městě módy. Proto se pokusím s vámi o tento zážitek podělit co nejpodrobněji.
Možná se taky ptáte, jak jsem k takovému nápadu přišel (vyplnil jsem formulář na netu a přiložil jedno foto, oni mi pak zavolali). Sám nevím! Nabízí se motivy, jako že jsem narcis; že jsem zvědavý jak stará Blažková; nebo dobrodruh bez nesmyslných hranic; že nemám alespoň v této oblasti mylné negativní předpojatosti; chtěl jsem si udělat drzou hustosrandu z modelingové společnosti; hledal jsem další možnost a důvod k cestování; chtěl vydělat balík peněz; stát se ksichtem roku 2110… Nevím a je to jedno. (Kdo to ví, ať dole odpoví - bojujte v komentářích o nejpomatenější důvod).

Jak to tedy vypadalo?
Po ¾ hodině čekání se na mě začaly zubit dvě paní (kolem 33 let), jedna fakt hezká. Za chvíli už mě vyzvedly a šli jsme do kanceláře. Tam mě změřily (60-90-60) a začaly se ptát: Jak jsem k tomuhle nápadu přišel, proč to chci zkusit, jak jsem objevil jejich společnost (proč se ptají, když ji pak honosí jako největší z Milána?), co dělám, co mě baví ve volném čase, jak dlouho jsem a budu v Itálii, co budu dělat dnes večer… ? Ne, Ondro, tu spolední otázku jsem si vymyslel. Až na pár slovíček jsme neměli vůbec problémy. Rozhovor to byl fakt příjemný, protože nemluvily moc náročně, ale používaly zajímavé obraty a kombinace, které člověk v normálním životě neuslyší.
Nadešla však hodiny pravdy a já se musel předvést. Chůze, obraty, pózy … tohle nebylo mé hřiště! Zkušené dámy však již dobře znaly tyto prvotní rozpaky, radily mi a … a já pořád nebyl ve své kůži. Následovala "velice stupidní hra". Odvrácen k nim zády jsem musel na tváři vyjádřit emoce, které mi zadaly, a pak se na ně s tím ksichtem otočit. Podle jejich reakcí a, naštěstí decentních, hodnocení jsem byl asi dost skromný. Musím přiznat, že jsem se trochu styděl. Taky je škoda, že mi místo výrazů veselí či smutku nezadaly třeba obličej právě uprchlého psychopata. Stačilo by si vzpomenout na lezení na útesech Capo Caccia a vyděsil bych i lidi za třemi zdmi. Ale hra mi tak hloupá nepřišla, právě naopak. Třeba si ji zopakuji na nějakém rekre kurzu. Jak jsme tu rytmickou gymnastiku dokončili, vrátili jsme se do kanclu a tam dál mluvili.
Rychle jsme se dobře seznámili. Brzy totiž začaly šílet z mého racionalismu. Když třeba chtěly, abych vytvořil nějaký určitý výraz, řekl jsem, že ne všechny svaly na obličeji jsou ochotny pracovat na povel (jak jsem se dočetl ve Vakově moudré knížce). A to jsem asi 3x za branami ticha udržel námitky, když mi vychvalovaly bezchybnou posturu. Ale tak smáli jsme se tomu. Co jiného nám zbývalo, že?

Výsledek
 I přes výšku na spodní hranici prý jsou fyzické dispozice výborné. Líbily se jim hlavně moje ramena (při brzkém ranním oblékání jsem si zapomněl věšák v tričku).
 Ale abych byl konkurenceschopný, připravený pracovat, musel bych udělat 10 denní kurz, což znamená třeba prodat půlku mamčiného fiňoku.
 Dlouhé vlasy jsou retro
 Mám se ozvat :-D

Nejzajímavější zjištění: měřím 184cm, asi ještě pořád rostu (Mámo, čím mě to krmíš?)
Největší zklamání: nějak mi přestal platit lístek na metro, automat jej drze odmítá! (asi se mi při těch krutopózách zmačkal v kapse)

Kurz
V 54 hodinách (kurzu) by se z kusu solidního, tvrdého dřeva (=mě) pokusili vytesat osobitý a ladně se pohybující model. To aby ale vzali aspoň bongo (elektrickou zbíječku) a fachali na 3 směny. Přijde mi, že stejně jako u tance, i při modelingu bych se asi musel opít, abych se trochu uvolnil.
Z těch zajímavějších (nikoli nutně lákavých) témat programu kurzu jsem vám vybral:
Držení těla - Technika průvodu, Muzikálnost a rytmus
Herectví a mluvení - Studium fonetiky, Správné vyslovování
Styling - Nalezení vlastní módy (já si ji už nalezl - viz foto)
Osobní růst- Egografie!!!, Koncept sebeúcty, Jak čelit těžkým a do rozpaků přivádějícím situacím
Profesionalita, Make-up, Choreografie, Fotografické pózy, Věda stravování, Estetika obličeje a těla, Show, Vysoká móda…
CENA: 2520€ (necelých 70 000kč) + doprava do, z a v Miláně, ubytko, jídlo, nějaké nenuzácké oblečení …

Závěr
Tož kurz bych i za cenu nějakých těch obětí (jako např. make up) zkusil, zní to zajímavě. Hlavně by mě zajímaly jejich metody osobního růstu. Ale 80 až 100 tisíc korun postavilo novou Berlínskou zeď mezi mě a svět modelingu! Navíc kdo ví, jak moc byly jejich předpovědi upřímné. Jestli jen netaktizovaly, abych si udělal kurz za 2,5 euroklacku a pak šel modelovat třeba krychle a čtyřhrany na katedru geometrické matematiky!
Každopádně se casting jakožto zkušenost povedl přesně, jak jsem si přál a doufal - bylo to setkání příjemné, zajímavé a zábavné. Taky jsem zjistil, že modeling je opravdová práce se svými nároky stejně jako každá jiná. Ciao!

Pod skálami jsem se aspoň libově vyspal. Ve středu ráno busem zpět k Lago, koupačka, objevování místní jazykové diverzity se dvěma roštěnkami na pláži (2 hodiny jsem se odhodlával) a po obědě (časově) hurá na…

Stop do Milána
První dvě nabídky na pár kilometrů jsem s díky odmítnul a ve 3.autě už zase byl supr týpek. S Lucou jsme probrali témata od Sardinie přes konfrontaci město vs příroda, ztrátu kultury autostopu v Itálii až po českou a italskou politickou situaci. Je pravda, že já toho co říct k té naší moc nemám (jen říkám, jaký je náš prezident rebel) a ptám se vždycky hlavně na Berlusconiho. To je totiž hustec!!! :-D Neoblíbený a přesto volený. Mafián a manipulátor (vlastní několik TV stanic, rádií a novin, kde tvoří svou "realitu"). Ale taky člověk, který na pozici nejmocnějšího muže Itálie (nazývaný "převlečený diktátor") došel z barového zpěváka na výletních lodích. Škoda, že nedošel a nejde čistou cestou.
Luca si se mnou protáhl cestu až do Brescia, kde jsem musel 2 hodiny vytrpět na kruháči plném projíždějících aut. Byl jsem zasypaný prachem a taky mě pěkně smažilo slunce. Ale pak rondel 2x objel Andrea, starší pán z Milána, a odhodlal se zastavit mi. Normálně to nedělá, má strach jako drtivá většina Italů. Znovu se však opakovaly příběhy ala: "Já za mlada taky hodně cestoval stopem" a "představil jsem si, že tak stojí můj syn a tak jsem Ti nakonec zastavil" (tímto rozhodně nechci nikoho ke stopu přemlouvat či nabádat!). Andreovi se stejně jako Lucovi život v Miláně moc nelíbí. "Je tam spousta pracovních příležitostí a spousta peněz, ale chybí kvalita života" říkal. Zase se mnou zajel o kousek dál, než byl jeho cíl. Zavezl mě na zastávku metra a, protože mě nemohl doprovodit do samého centra města, doslova mi vnutil 2€ na jízdenku. Co dodat, dobří lidé se najdou všude.

Milano = 24 hodin módy
Dometroval jsem do středu města, k Duomo. Obrovský chrám, obrovské náměstí, domy i ulice, nespočet lidí a nejluxusnějších obchodů Itálie. Nejlepší způsob, jak poznat město, je chodit a … chodit. Takže je jasné, co jsem zbytek večera dělal. Viděl jsem trochu z centra, Castello (Hrad) a gigantí park s open-air diskotékou.


Nocleh jsem měl pohodlně a zadara téměř v centru u studentek, kterým byt pronajímá Luca. Ten mi dal číslo na jednu z těch holek, že jí mám zavolat a snad mě jednu noc nechají přespat. Autostop a italská pohostinnost jsou super! Elettra a Gulia mě vyzvedly na zastávce metra a další asi 2 hodiny jsme prokecali u nich na bytě.
"Velmi brzké" vstávání v 8 hodin ráno je pro Italské studenty fakt brzo, ale dá se to přežít a člověk tak má delší den. V obrovském sportovním obchodě Decathlon jsem si dokoupil poslední artikl (tenisky). Výběr tam měli parádní a ceny často taky. Já za outdoorové kecky dal 45€ a takové boty bych v Cagliari nenašel ani na internetu. Nato jsem běžel na modelingový casting. Ano, opravdu jsem v Miláně měl schůzku na práci modela a byl to jeden z mých životních zážitků! Popíšu v dalším článku.
Následovala návštěva musea vědy a techniky Leonarda da Vinciho. Bylo tam toho tolik a tolik zajímavého, že moje 1,5 hodinová prohlídka mi připadala jako neuctivý fotografický průlet. Vrátím se tam, nestihl jsem i spoustu dalších milánských zajímavostí. Znovu k Duomu a další park. Toto odpoledne jsem chodil a zase chodil, naštěstí už mohl vystřídat sandále a boty (doporučuji dvojí obuv).

MILANO?
Jaké je hlavní město módy, italského obchodu a průmyslu? Rušné a rychlé, ostatně jako každé velkoměsto. I já tady měl všechno tak tak na poslední chvíli, nebo těsně po ní. Kdyby se jeden chtěl uhnat k smrti obletováním exkluzivních kočiček (ONDRO), nebo nakupováním (PUPU), tak Milano je pro něj to pravé místo. Mezi milióny holek bych ty škaredé spočítal snad na prstech jedné ruky, bylo jich moc moc krásných!
Pouliční prodavači (černoši a další přistěhovalecké menšiny)
Jsou v Miláně ještě akčnější, než jsem viděl kdekoli jinde. Např. jeden mi silně chytil ruku a nasypal do ní kukuřici, načež mě ze vzduchu obsadili holubi a začali ze mě hodovat. Druhý černoch zase zdravil kolemjdoucí: "Dobré odpoledne, řediteli!" s nataženou rukou vymáhajíc si pozdrav (a později určitě i peníze). Třetí typ využil mé slabé chvíle, když jsem si zavazoval tkaničku a už mi chtěl navlékat korále na ruku a hned na to samozřejmě ať dám najíst jednomu Afričanovi, nebo ať mu dám aspoň na kafe. Jenže kafe nemusím mít ani já a ani těch peněz už moc nebylo. Avšak potom, co si to 3x vyslechnul, opustil mě a ani se nerozloučil.
Hezčí příhodu jsem měl s pánem hrajícím na saxofon. Sedl jsem si kousek od něj, poslouchal a pak mu za to dal nějaké drobáky se slovy: "A me piace la sua musica" (mi se vaše hudba líbí). Potěšeně odvětil: "Grazie, grazie tanto" (děkuji, děkuji moc).
Gigantí parky
Městské zelené oázy plné lidí sportujících (tolik běhajících lidí jsem viděl snad jen v americkém filmu), relaxujících, objímajících se, drkotajících a hrajících si. Od těch nejmenších po nejstarší. Je krása vidět lid takto trávící své volné chvíle. Ve městě je obecně o dost víc zeleně než v Cagliari, kde podle mě pořádný park chybí.
… Milano, já se vrátím.

Cesta domů
Na letiště do Bergama (50km) jsem jel busem, stop asi nemožný a nejistý. Navíc 9€ za užití si tohoto města do poslední možné chvíle určitě stojí.
Letištní kluci na proclení se trochu zasekli na mém laně uvnitř batohu. U příručního zavazadla se jejich zájem dá chápat. Jenže světe div se, i rentgen byl růžový a tak mě i s mou gay cordou pustili domů.
Na letišti i během letu už jsem vám sepisoval zprávu z výletu. Při přistání mě "vítal" déšť a já se letušek ptal, kde to jsem, že tohle není moje Cagliari. Jedna vzala odpovědnost na svá bedra, že za to počasí může ona - Angličanka. Gianni mě po italsku nenechal jet busem a z letiště mě vyzvedl autem. Spousta nadšeného vyprávění (italsky se to ze mě už hrnulo jak kaše z hrnce), kolej, chvíle vyprávění i Khalilovi, dobrou noc.

Tenhle výlet mě vrací do rovnováhy, kterou burácně otřásl překlad v kombinaci s prací v pizzerii a s univerzitou. Potom, jak se vracím nabitý energií, opravdu jako znovuzrozený z těchto výletů a dobrodružství si můj život (nikoli životy ostatních, respektuji diverzitu) bez nich ani nedovedu představit. Zhynul bych!!!

Andiamo (jedeme)?
Na tento výlet mě přivedl Gianni s jeho nejlepším kamarádem signorem Ryan Airem. Levné letenky znamenaly velmi atraktivní nabídku na nové dobrodružství, kterou jsem prostě nemohl odmítnout (6 euro do Bergama i zpět se vším všudy). Později mi v hlavě vyrašila další idea a to letět o 2-3 dny dřív, projet se stopem do Arca, kde si koupím nové lano, pak se s Giannatorem sejít přímo v Miláně a prohlídnout si jej spolu. Původně měla jet i Pája, ale před odletem se zážitku zřekla. Nu což, sólo cestování postrádá kouzlo sdílení nevšedních okamžiků, na druhou stranu vás ale mnohem intenzivněji vtáhne do děje. Jste sami. Takže máte mnohem slabší spojení s domovem, hledáte nové přátele, při autostopu musíte mluvit vždy vy, pro cizí okolí tak jste otevřenější a o dost přijatelnější. Stejně tak ono k vám.
V úterý ráno tedy kruté brzké vstávání a "supersnídaně" s Khalilem (ohřál jsem nám těstoviny s omáčkou od včerejška, za což by nás Italové okamžitě a bez procesu vyhostili minimálně z planety Země, kdyby nás viděli). Můj nový kamarád mě pak cestou do práce laskavě a odhodlaně hodil na bus do centra, pešky jsem prostě jít nemohl! Odbavení i let klidné a já za hodinku mohl obdivovat stále zasněžené velehory severní Itálie.

Stop k Lago di Garda
Doprava all inclusive! Na letišti jsem se zeptal jednoho pána, jak se dostanu a cestu do Brescia. Tak mě na ni hodil. Následně jsem před dálničními telepassy nestál ani ¼ hodiny a zastavil mi Carlo. Jako už mnohokrát, supr týpek, se kterým jsme celou cestu kecali jak odvěcí kamarádi. Aby taky ne, on je původem Sard a zrovna se vracel z rodného Cagliari stejným letadlem (kde jsme se však neviděli). Jel domů do Dro, které leží 10km za Arcem. Neuvěřitelné! Vzhledem k polední siestě jsem se nechal vyhodit na severním břehu jezera v Riva del Garda. Největší problém dne tak byl výběr vítězoslavné zmrzliny.
V Rivě jsem si krom pláží a města zdarma prošel i výstavu obrazů a muzeum. Toulajíc se městem pak uviděl příliš krásnou Italku a raději utekl pryč, aby mi z ní oči nepřešly. 6 km do Arca se mi nechtělo ani stopovat ani jet autobusem, tak jsem šel pěšky.
Ač můj batoh stále nebyl lehoučký jak pírko, hověl jsem si, že sebou mám jen pár opravdu nejnutnějších věcí (nepoužil jen mikinu a jedny ponožky). Ale hlavně jsem byl rád, že už mi nedělá problém tady zaplatit za kousek pečiva až 3x víc než v ČR (jinou možnost stejně nemám že). Takže jsem nenosil žádné jídlo a vždy jsem si něco koupil, jen když mě potkal hlad (nebo chuť :-) ).

Arco
Čekalo mě splnění cíle této části výletu a to koupě lana. Popravdě však cíl výletu byl výlet sám o sobě. Je to zvláštní, ale já prostě musím opustit i ráj (Sardošku), abych tam pak znovu mohl být spokojený. Navíc kdo by se bránil návštěvě jednoho ze svých nejoblíbenějších míst, kterým pro mě oblast Lago di Garda je.
Tak tedy lano. Před českým Tendonem jsem nakonec dal přednost Bealu (9,4mm), protože bylo růžové, já si koupil GAY LANO! (pro racionály: tohle lano je oproti tomu Tendonu měkčí, čili vzhledem k mému ne/cvakanání pres a s výhledem na pískovcové létání zajistí měkčí pády, při kratší životnosti…). Ještě když jsem byl v obchodě, zavolal mi a následně přijel Carlo, že má pro mě tenisky na běhání. Žel, byly mi velké, ale je to fakt dobrák.
Večer jsem se prošel pod skalami a prožil si utrpení v ráji. Vidět ty lajny a zůstat dole jak ochrnutý, to je zlo! Pod skálami jsem se aspoň libově vyspal. Ve středu ráno busem zpět k Lago, koupačka, objevování místní jazykové diverzity se dvěma roštěnkami na pláži (2 hodiny jsem se odhodlával) a po obědě (časově) hurá na…