Sardinie - Velikonoční krize (4/4)

11. dubna 2013 v 1:06 | Vakys |  Cagliari
Zde si můžete přečíst předchozí díly série: Sardinie 2013 (1/4), Sardinie - Prcek (2/4), Sardinie - reunion = riunione (3/4)

Broskvová marmeláda od Gianniho sousedky dala dost energie na prošmejdění celého Blešího trhu v Cagliari (Piazzale Trento a Via Po). Já nakonec nic neobjevil, Tom si aspoň pořídil pár knížek. Hlavní atrakcí dnešního dne, měl ale být velikonoční oběd s Gianniho rodinou v jejich letním sídle v Domus de Maria.
Opět jsme se tak setkali s některými příbuznými, se kterými jsme už v roce 2008 slavili vánoce u Gianniho doma. Shledali jsme se tak s jeho ségrou Monicou, jejím manželem Pierluigim a jejich dcerkami Sárou a Giulií. K obědu bylo tradičně několik opulentních chodů. Předkrm byla chřestová rolka v tenoučkém plátku hovězího masa. Následoval první chod- netradičně tvarované těstoviny s masovou omáčkou. Prý to byl nejdražší typ těstovin, který na Sardinii lze sehnat, ručně tvarované a kdesi cosi. Druhým chodem byla ryba, která vypadala prostě úplně jako ryba a k jejímu usmrcení došlo možná až v mikrovlnce. No a nakonec velikonoční dortomazanec, čokoládová vejce a ovoce. Boule za ušima netřeba popisovat. ;)


Řeč došla i na krizi v Itálii. Debata to byla delší, ale toho vás ušetřím. Můj závěr z celého povídání v podstatě je, že několik let zpátky se měli v Itálii nad poměry dobře. Práci sehnal každý, stačilo zavolat známému ve státní správě nebo někde. Když mladí dospěli, rodiče jim prostě koupili bydlení. Auto bylo nepatrnou položkou v rozpočtu a každý měl minimálně dvě nemovitosti, jednu ve městě a druhou u moře. Dnes se jejich situace částečně přiblížila situaci, která panuje nyní u nás a hned mají pocit, v jak strašné jsou krizi. Je pravda, že si dost pohoršili, ale ještě může být o hodně hůř. Třeba nabyté nemovitost zatím prodávat nemusí, jen si už není snadné koupit další.
Nechme krizi krizí a pokračujme v dovolené. Po dobrém jídle následovala procházka po jedné z nejhezčích pláží Sardinie (Cala Cipolla) a také nám Pierluigi ukázal svůj vlastnoručně vyrobený quadricopter drone. Čtyřvrtulovou skládací "helikoptéru" na dálkové ovládání, nesoucí GoPro kamerku.
Každá sranda jednou končí a tak i my jsme se museli vrátit do ČR, každý do svého iglú. Nutno podotknout, že Sardinie opět stála za to a už teď se těším na příští comeback.


Fotogalerie z celého pobytu zde
 

Sardinie - reunion = riunione (3/4)

11. dubna 2013 v 0:45 | Vakys |  Cestování a Lezení
Zde si můžete přečíst předchozí díly série: Sardinie 2013 (1/4), Sardinie - Prcek (2/4)

Ráno jsme si ještě naposledy vyšlápli pod nově zajištěnou cestu - "Prcka", abychom vysvobodili Tomův a Corradův batoh a boty, které tam musely zůstat, protože se kluci vrátili jinudy. Corrado šel se Sandrou za námi a barvou značili cestu k Prckovi. Nahoře mě i Toma zase okouzlil výhled do údolí a tak jsme si v klidu užívali tu perfektní chvíli. Nakonec nás bohužel napadlo podívat se na hodinky a byl konec idyly. Sestup, nakopnout Fabiovu Alfu a hurá do Cagliari.
Tom mi ukázal nový městský park a po krátké vzpomínce na mé ninja začátky následovalo shledání s Giannim. Pro neinformované čtenáře doplním, že Gianni je náš kamarád z období Erasmu, se kterým jsme si nejvíc sedli, je tisíc hodný a i když jsem ho už přes 3 roky neviděl, pořád jsme byli v kontaktu.


Gianni vypadá pořád stejně a nejvýraznější změnou je tak jeho nové auto, které si musel pořídit potom, co se mu samovznítilo jeho Punto a shořelo na prach. :D U Gianniho doma jsme si konečně trochu odpočinuli, udělali pár legračních retro fotek a vyrazili užít nočního života v Cagliari. Únava nasbíraná dlouhodobě zhýralým způsobem života nám však nedovolila navázat bližší vztah s místním alkoholem ani Italkami.


Fotogalerie zde
V následujícím příspěvku Sardinie - Velikonoční krize (4/4) si můžete přečíst třeba o slavnostním obědě nebo krizi v Itálii.

Sardinie - Prcek (2/4)

11. dubna 2013 v 0:38 | Vakys |  Cestování a Lezení
Zde si můžete přečíst první díl série: Sardinie 2013 (1/4)

S východem slunce - no dobře, trochu později - jsme si vyšlápli pod další mocnou stěnu, kde Tom s klukama mají už pár let rozpracovanou cestu "Prcek". V batohách jsme měli kladiva, vrtačky, baterie a další harampádí nezbytné pro zajištění nové cesty. Plán byl takový, že s Fabiem pomůžeme klukům vynést batohy až nad čtvrtou délku cesty, kde budou pokračovat v práci a já to natočím. Bohužel jsem vylezl jen první délku a dál už mě unavené ruce nepustily ani bez batohu.


Fabio stejně musel odjet a tak mě vzal s sebou, načež jsem strávil den v Nuoru. To stačí shrnout větou, že Nuoro není moc hezké město a činžovní dům zde kupovat nebudu. Mezitím Tom s Corradem makali na Prckovi až do temné noci, přičemž závěr cesty je prý zamořený zvětralými skalními bloky a uvolněnými kameny. Corradovi se proto zdálo slanění nebezpečné a klukům tak nezbylo než po hřebeni dojít ke schůdnému údolí a ještě v lezečkách za svitu čelovek sestoupit dlouhé stovky metrů kamennou sutí zpět k autu. Evidentně se jednalo o silný zážitek, soudě minimálně podle Tomovy odřené ruky a puchýřů na nohách.


K večeři udělala Corradova žena Sandra těstoviny s domácím sugem a sýrem Grana Padano. Tento den jsem se již po 1001 vysmrkal a mohli jsme ulehnout k zaslouženému spánku.
Fotogalerie zde
V následujícím příspěvku Sardinie - reunion = riunione (3/4) si můžete přečíst třeba o samovznícení auta nebo setkání s Giannim.
 


Sardinie 2013 (1/4)

10. dubna 2013 v 23:43 | Vakys |  Cestování a Lezení
Brouzdám takhle po netu a najednou mě cvrnkne do nosu jeden z nejčastějších "výroků" před smrtí: "Kéž bych byl býval v životě tolik nepracoval". Už ani nevím, kde jsem to četl, možná v návaznosti na tuhle knížku, ale vlastně to ani není podstatné. Důležitější je mé následné uvědomění, že už pár let odkládám návrat na Sardinii, protože mám moc práce. V roce 2008/9 jsme tam s Tomem studovali v rámci Erasmus programu. Vzal jsem tedy telefon a zavolal Tomovi, že musíme udělat Sardegna comeback. Slovo dalo slovo a brzy bylo jasné, že Velikonoce strávíme v teplých krajích.


Zda vyměnit mrazivou zimu za sluníčko a krásných 19°C není třeba dlouho rozmýšlet. Přestupovali jsme v Gironě, kde jsme měli čekat celou noc a už tam bylo počasí o poznání rozumnější. Jediné co nás trápilo, bylo, kde složíme hlavu. S sebou jsme sice měli spacáky, ale na co si lehneme, bylo ve hvězdách. Nakonec se Tom osmělil zeptat místních hajzlbab. Chtěli jsme po nich karton na spaní - prostě bezďák style. Jazyková bariéra byla značná, roštěnky nám španělsky našišlaly cosi o benzínce a kontejnerech. Z řeči těla jsme odečetli směr cesty k pokladu a vydali se hledat. Beznadějný začátek brzy vystřídala radost z nalezeného kontejneru, přeplněného voňavými krabicemi!


Klidná letištní hala umožnila rozbít tábor přímo ve vestibulu. Ani procházející policajti nám neřekli půl slova, bohužel nám teda taky nikdo nehodil ani drobák. Pak už to nabralo rychlé obrátky. Po dosednutí v cílovém Cagliari nás vyzvedl Tomův kamarád, 70ti letý lezec Fabio a jeho vysportěná Alfička nás teleportovala přímo do skalnaté oblasti Sardinie.
Střihli jsme si s Tomem vícedélku "Il paese delle meraviglie" (V+, 180m) a nahoře si vychutnali zasloužený výhled. O kus vedle vybuřil po jiné cestě Fabio s Corradem, což je další štramák, který se nezalekne žádné skály.


Den se rychle krátil a po véče v pizzerce jsme okolo půl jedné šupli do pelíšku. Útočiště poskytl Corrado ve svém domě v Dorgali. Rustikálně zařízeném bydlení dekorovaném artefakty z blešího trhu, kde jedinou vadou na kráse byla děsivá zima. V domě mohlo být jen velmi málo přes 10°C, takže život se držel výhradně v těsné blízkosti krbu.


Fotogalerie zde
V následujícím příspěvku Sardinie - Prcek (2/4) si můžete přečíst třeba o zajišťování (tvorbě) nové lezecké cesty.

2012-10-24_29 Klasika 2/2

25. listopadu 2012 v 11:00 | Dio |  Cestování a Lezení

Pátek 26. 10. Lahoda č. 2

Jako vždycky Fabio šel včera spát později než já a dnes vstával dříve než já. Mezi našimi fyzicky náročnými lezeckými dny spí možná tak 4-5 hodin, jestli vůbec. Pro dnešek jsem tohohle jinak neuvěřitelně čilého, entusiasmem sršícího lezeckého mladíka musel trochu přemlouvat na jednu cestu v Gorroppu. Do obrovského kaňonu se totiž jde min. hodinu pěšky plus ještě nástup do kopce k začátku lezení. Ale nakonec říkal, že tahle cesta byla vždy jedním z jeho snů. A cesta se příznačně jmenuje "Sářiny sny".

Gole di Gorroppu - Sogni di Sara 6b+, 230m
Přestože od skal nocujeme, co by karabinou dohodil, lézt začínáme pozdě. Procházka k ústí kaňonu je hezká a pohodová, po vrstevnici. I tak se opět rozehříváme na tričko s krátkým rukávem. Začátek cesty dlouho nemůžeme najít, respektive Fabiovi se nezdá to, co jsem našel a kde se hodinu válí naše batohy, zatímco my lezeme doprava, doleva a zpět hledajíc to, co je přímo uprostřed. Nakonec se probouzíme ze slepoty a nejistoty a já konečně začínám lézt. V 13:17!!!


Jištění docela daleko od sebe, ale lezení vůbec ne lehké. Fabio hlásí 1. charakteristiku autora cesty a kamaráda (Maurizio Oviglia): "Maurizio nikdy není banální". A opravdu. Každá délka nutí člověka k velké koncentraci. Každá délka je nádherná. Jakoby Maurizio měl tajnou dohodu se skálou a věděl, kde jsou excelentní plotny s kontinuální obtížností, aby člověk během lezení náhodou zbytečně nevychladnul. Někdy jeho linie vede dost nepředvídatelně, ale ne nelogicky. Jsem v koutu, kterým by to šlo vyškrábat nahoru, každý by lezl tudy. Ale najednou se mi jako hvězdičky před očima začnou zjevovat jeden po druhém chyty a stupy v hlaďounké kolmé plotně vlevo. "Tudy to půjde, půjde to i bez (zajištění)" cituje Fabio Maurizia. Excelentní, famózní, originální a nenapodobitelný! Čistý sen, tedy "sny". Konečně dobrodružství, protože k občasné nepředvídatelnosti linie se přidává další Mauriziova charakteristika: "Dává jištění daleko od sebe, abys musel cestu trochu hledat, objevovat. Přece nevynýtuje krok za krokem, abys lezl bezhlavě." Trefné! Tady je hlava potřeba víc jak ruce a nohy dohromady (což platí obecně pro horolezectví v pravém slova smyslu tedy lezení v horách, ne na skalkách). V lehčích pasážích kolem 5c - 6a jde stěží vidět další nýt, protože je tak o 8 metrů výš. V těžších pasážích kolem 6b+ "jen" o 3-4 metry! Bomba, tahle cesta mě vesmírně baví. Spojují se ve mně všechny kosmy a chi (či "či") mi proudí od lezeček přes celé tělo až po magnézium na konečcích prstů. Fabio leze těžká místa technicky (tahajíc se za expresky a smyčky, které mu připravuji), ale vůbec mu to nevadí. Má radost z toho, že se čistý přelez daří mi. A tak jsme oba spokojeni. Nad námi se navíc odehrává další představení. Chvíli temno, chvíli si slunce pohrává s mraky jako kočka s klubíčkem. Ke konci cesty začíná pokrapávat a během sestupu trošičku prší. Fabio vyvolává boha deště, ať nás ušetří. Já nadšeně - z úzkého kontaktu s přírodou - říkám, že zmokneme. Vítězí Fabio, ale nevadí. Dvě krátká a dvě 60metrová slanění a v 18:30 stojíme opět pevně na Zemi. Pevně, ale opojeni tou krásou. Na závěrečný pochod vyrážíme už za setmění, měsíc však znovu umožňuje nechat čelovky v batohu a užít si tu romantiku. Grazie, Fabio! Grazie, Maurizio!


PS: podle mě jsou Non Potho Reposare i Sogni di Sara shodně za 6c

Sobota 27. 10. Rest v Cagliari

Abych náhodou konečně nedospal svých 7-8 hodin, budí mě v 6:49 Corrado smskou, jaké že máme v Dorgali počasí. Poprchává, zdá se, že nepříznivá předpověď už začíná plnit své slipy a to doslova. Dnes z lezení nic nebude, jedeme zpět do Cagliari. Ještě před odjezdem si ale kupuji pravý italský šroubovací kávovar (na sporák) a kafe Lavazza. Zjišťoval jsem taky rozdíl mezi caffe late a latte macchiato (čili "caffe latte macchito" v Regio Jet je nesmysl)… Co se to děje? Zkrátka mi tyhle lektvary začaly chutnat.

V Cagliari oběd a šlofík u Fabia a po povídání i s jeho ženou vyrážím na další klasiku - brouzdání městem hezky po svých. Přitom se snažím setkat se s někým ze známých, ale někdo nereaguje na sms, někdo je mimo, nebo např. Enzo odpoví, že zrovna není doma a až bude, ozve se… takže počítám, že za pár dní. Nevadí, Cagliari a oblíbené obchůdky si projdu rád i sám. Nakonec Italy zachraňuje Gianni. Oba si v "jeho" outdoor shopu kupujeme boty za 50% (já si přesně tyhle vyhlížel u nás už asi půl roku), načež nás čeká večeře v "jeho" pizzerii. Už mnohokrát jsem váhal nad pizzou s plody moře a tentokrát už to konečně zkusil. Poprvé a naposled! Hnusné právě tak, jak si člověk s neoprávněnými předsudky představuje. Žel, tentokrát oprávněně. Ale přežil jsem a ani nezvracel (nesnědl jsem všechno).

Neděle 28. 10. Lahůdka č. 3

Díky posunutému času jsem dnes spal snad celých 8 hodin, zázrak! Počasí nejisté, navíc večer letím, takže daleko dnes nepojedeme. Ale pokus "aspoň" na útesech v Masua určitě dáme! Během čekání na Corrada si dělám ještě jednu oblíbenou radost - prohlídku blešího trhu ve Viale Trieste. Nekupuju nic, ale zajímavostí je tu víc jak na internetu. Počasí drží slipy v suchu, jdeme na to. Fouká silný Maestrale (severozápadní vítr), z čehož moře šílí a bombarduje pobřeží mohutnými vlnami, ovšem útes Porto Flavia je parádně v závětří. Dnes máme výjimečnou situaci. Polezeme stěnu, na které Fabio ani Corrado nezlezli ještě nikdy žádnou cestu a já už 3. Vybral jsem i dnešní cestu, na kterou mám zálusk možná už 3 roky. Jakmile dorazíme k nástupu, Corrado si vzpomíná, že už ji vlastně lezl, ale detaily naštěstí zapomněl.


Scogliera di Porto Flavia, Arrancia Mecchanica 6b+, 90m
Strojíme se, občas spadne nějaká kapka. Lezu. Od začátku těžké pohyby po mini lištách a dírkách. Nejtěžší kroky jsou vlastně hned na prvních 15 metrech. Ale i další 2 délky nedají odpočinout. Kdo že tuhle cestu udělal? Maurizio nedělá cesty s kroky za 6b+, ale s celými délkami sakuprásky za 6b+. Žádný problém, když má člověk natrénováno:D.
Lahůdka, dnes téměř přejištěná, kterou mlsám v neskutečně nabité atmosféře. Dole, hluboko pod námi moře hlodá do kamenitého pobřeží. Hukot, který si nezadá s italskými žáky, ale který je mnohem příjemnější. Ve vzduchu elektrizuje neustálá nejistota deště, jehož pokusy nám se tam přinese vítr. Úžasný, netradiční hnědý vápenec s výborným třením. A do toho vytrvalostní technické lezení po dírkách a lištách. Opět jedna z těch chvil, kdy neexistuje lepší časoprostor! Přítomnost je dokonalá! Přítomnost je dokonalá!


Návrat

Před odletem jsem měl trochu problém, jmenuje se nadváha. Gianni říkal, že mu v Cagliari při posledních 4 letech kontrolovali příruční zavazadlo. Mně by ho kontrolovat neměli, to jim radím!
Ale co když přeci jen?! V bdělém snění se mi vrátily vzpomínky na Biscotta. Oplácaný hrošík z americké televize, zpocený jak plesnivý sýr zvítězil nad krutovládou Ryanairu. Když on, tak já taky!
Už cestou sem měl můj batoh i se sváčou o 3 kg navíc, nyní mám další 2 páry bot (koupil jsem taky od Corrada nové lezečky), kávovarek, kafe a nějaké další prkotiny. Ještě že mám batohy rovnou dva. Tím suprovým od Colemanu jsem si hezky vycpal bříško, takže se směle mohu přihlásit do klubu Ciccione. Myslím, že jsem byl nenápadný jako James Bunda…

Na letišti děs! Při kontrole letenky agenti Ryanairu kontrolovali i zavazadla. Rozměry i váhu!!! Ještě víc vycpal jsem si bříško, teď už spíše břuch. Nikdo nic nepoznal a i můj batoh s 10,44 kg prošel. Super, 1. kolo mám za sebou.

V letadle samozřejmě ihned dobrou noc, upadám do nevědomého spánku. Letiště v Bergamu je evidentně non-stop plné, i v noci jsou zde desítky lidí. Já tady musel přespat a na lavičkách, protože zůstala otevřená asi jen 1/3 budovy, už nebylo místo. Co teď? Co (by) teď dělal Biscotto? Našel si místo, kde si ustele, a něco, na čem si ustele. Biscotto je vzor všech zoufalců, Biscotto je Bůh! Jeden malý karton jsem našel, druhý vyžebral v baru a dohromady tak mohl rozbalit spacák na čistém. Kde? Mezi odpadkovým košem a hasicím přístrojem…

Ve 3:30 nás drze začali zvedat ze země chlápci z ochranky, tak jsem chtěl dospat na nově zpřístupněných lavičkách. Tam mě zvedli v 4:15, prý ať sedím. Asi nevěděli, s kým mluví! Psaní i následné čtení dalších mrzutostí na letišti by bylo snad ještě únavnější jak realita sama. Aspoň že bágl už mi v Bergamu nekontrolovali.

A to je konec jednoho z mnoha výletu strojem času, jedné klasiky, pro které srdce zaplesá.


Nakonec bych si dovolil matematický kvíz
Kolik vážily mé věci: 6 párů bot, spacák, osobní lezecká výbava, kupa oblečení, 2 batohy, 2 knihy, nějaké poživatiny atd.?
Správně, ostudných 13,6 kg. Příště se polepším, Ryane!



2012-10-24_29 Klasika 1/2

21. listopadu 2012 v 23:21 | Dio |  Cestování a Lezení

Po dlouhé době mi konečně zase vyšel návrat na Sardošku a přesně podle starého dobrého scénáře: kamarádi, lezení, Cagliari. Tudíž kdo četl tento blog aspoň 15x, nemusí číst dál. A kdo je obdařen pamětí podobné té mojí, může číst všechno na on sight, byť už na blogu promarnil léta páně…

Středa 24. 10. Brno-Bergamo-Cagliari

Po dlooooooooouhé době (cca 113 roku) letím zase na Sardošku. Už se mi stýskalo a podzimní prázdniny snad ani nemají jiný účel. Hned po matice v 6. třídě sedám do StarTreku a mířím do Brna, kde parkuji od nových bytovek kousíček od dálnice a jen 1 zastávku busem od letiště (čili zadarmo). V jednom ze dvou typických letištních shopů plných věcí, které si člověk nikdy nekoupí, se mi podařilo najít dárky pro Gianniho i Fabia. Těší mě, že přivezu aspoň drobnost a namísto pověsti somráka.


I během hodinového letu do Bergama neodolávám spánku. Aspoň chvíli ale sleduji, jak jediné Alpy nejsou přikryty oblaky, ale zato sněhem. Snažím se najít staré známé: GrossGlockner, Tre Cime di Lavaredo, Monte Altissimo, Lago di Garda, v dáli Mont Blanc… Ale nepoznávám, vítězí tajemno. Doma jsem Zuzince básnil, jak se těším na čekání na letištích, že konečně nebudu muset, ba dokonce nebudu moci něco dělat a snad budu dlouze si číst.
Jenže jakmile jsme přistáli, opět se mi splašily chromozomy a, kdybych se nekrotil, skončil bych v Miláně. Zpáteční jízdenka už stojí jen 9 euro! Rozum a nohy mě ale zavedly do mnohem bližšího Bergama. Již při jeho první návštěvě předčasem jsem si prošel Cittá Alta, tak dnes špacíruji dolní město po živých nákupních ulicích. Dostávám se však i do autentičtějších útrob města, kde téměř neslyším italského slovíčka. Namísto toho Pákistánce, Bolivijce a možná i Urukvajce. Žije tu zkrátka spousta cizinců. Nakonec jsem přeci jen otočil i Cittá Alta, a to doslova. Lanovkou jsem vyjel nahoru, ale maje málo času obratem sjel zase dolů. Schody mi bohužel nebyly souzeny, avšak i výhled z oken byl hezký a pro mě rozhodně nevšední.


Na letišti mě po české večeři (rohlíci střemhlav do pomazánkového másla) čekalo 105. přebalování batohu. Už v Brně jsem totiž zjistil, že můj "baťůžek" není zrovna ve formě (nadváha 3 kg) a tak jsem na kontroly vždy hodil mikinu kolem pasu, do bundy nacpal foťák a 3 knihy a hrál pana nenápadného. Zbytečně, páč váhu mi nikdo nekontroloval. Prozatím, ale nepředbíhejme!

V Cagliari mě překvapil místní vzduch. Vlhko a teplo. Vítej back, figlio! Hned na to jsem málem musel stříhat kámen papírem, když mě chtěl vyzvednout jak Fabio tak Gianni. Můj první večer ale patřil druhorozenému. Tradičně jsme procházeli noční město skrz na skrz a povídali. Když jsem u něj kolem čtvrt na dvě padal do postele, bylo to správné rozhodnutí!


Čtvrtek 25. 10. Lahoda č. 1

Ráno se setkávám s Fabiem. I největší zdejší poctivec si v klidu střihne zpoždění cca 25 min … bez povšimnutí. Neva. Vím, kde jsem a zvykl jsem si. Vzápětí už mířím do hor. Klasika - Supramonte. Cestou probíráme kdeco, nejvíce mě zaujala Fabiova speciální dieta a znovu mě okouzluje krajina za Oristanem směrem na Nuoro. Je jak z Pána Prstenů. Taky jsme cestou vybrali dnešní program:

Bruncu Nieddu - Non Potho Reposare 7a, 250m
Klasika Corradových a Fabiových klasik: spáry, i přesto vynýtováno, lezení par excelans. Hned 1. délka mě trochu šťaví a i po dalších si připadám nějaký vycuclý. Nevím, jestli je to únavou z cestování nebo z obtížností 6b+/6c, ale každopádně se konečně zase cítím jako doma! Včera večer se mi poprvé stalo, že jsem se tak necítil už v Cagliari. Jenže teď, desítky metrů nad zemí a stále výš a výš, pouze s Fabiem sami v mohutné stěně, s úchvatným výhledem jsem konečně doma. 8 délek zašumělo na OS a já si ještě nakonec musel dolézt až na vršek a porozhlédnout se po té kráse. Já dokonce dostal chuť vydat se na ty okolní kopce na treking! Tak uvidíme, s kým…


Nyní už se ale smráká a nevěřím, že do tmy jsme dole pod stěnou, natož u auta. Už na 2. slanění vytahuje Fabio čelovku a posílá mě s ní dolů hledat další štand na slanění. Je to zvláštní, že člověk doufá, že ve stěně nezatmí, ale pak si to zatmění nadšeně užívá. Zcela jsem se rozplýval. Nad tmou, nad úchvatným prostředím, nad teplem na konci října v severní stěně… nad přítomností. Bylo to boží! A natahoval jsem ty chvíle, co to šlo. Škoda že Fabio si znovu vyžadoval zapnout čelovku, protože měsíční světlo tvořilo překrásnou atmosféru. Náš typický společný den - krásné, těžké ale maximálně pohodové lezení zakončené sestupem po tmě. Krása.

A nakonec večeře v restauraci za moře peněz a spaní v Corradově bejváku v Dorgali.



Nový blog z Číny: www.pukabee.blogspot.com

30. prosince 2011 v 15:52 | Vakys |  Cestování a Lezení
Vážení a milí,
v prosinci 2011 jsem měl to štěstí zavítat na 15 dní do Číny, konkrétně do Pekingu! Pokud by vás zajímaly Vakysovy příhody z dálného východu, jste zváni na nový blog

www.pukabee.blogspot.com

Pořád přidávám nové články, jak se mi je daří z mého deníku přepisovat na web. Vše je samozřejmě jako vždy doplněno fotkami, tentokrát ze zrcadlovky, takže neváhejte! ;-) Čeká vás něco o kultuře, neuvěřitelných pokrmech, bitce na tržnici a spustu dalšího!
Summer Palace in Beijing

Novembre 2 - víkend s Fabiem v Supramonte

4. prosince 2009 v 0:11 | Dio |  Cestování a Lezení
Intro
Lezení! Dnes vás přátelé čeká čtení o spojení s přírodou (nikoli souboji s ní), a o přátelství naplno. Tak tedy jedna skupina z vás může v klidu a pohodě kliknout na křížek vpravo nahoře a pohodlně se usadit raději k televizi, nebo plést kamaše. Ta druhá, lezením zažehnutá podobně jako já, nechť si vezme ručník na entusiasmem zpocené ruce a blaženě pokračuje dál ve čtení. O moc víc, než sápání se po velkých šutrech, zde dnes totiž nenajdete. Ještě na Sardošce napsal jsem si toto:

Tak a je tady víkend - horské (mé nejoblíbenější) lezení se starým, dobrým Fabiem, který je psychicky mladší a v lepší lezecké formě než kdejaký můj vrstevník! Na tohle jsem se hodně těšil a jak je známo, tohle nebývá zrovna nejlepší příprava. Ale…

Sobota je v Itálii ještě pracovní => vydřená cesta

Na sobotu jsme vybrali historickou cestu švýcarských bratrů Remyů "Supercrack" vedoucí na Punta Cusidore. 200km autem z Cagliari a dlouhý nástup (pochod od auta k začátku lezecké cesty) nás pustili do stěny až v 11 hodin, ale věřili jsme, že 8 délek nebude problém. Rovnou prozradím, že v tuto roční dobu je v místních horách počasí jako v letních Tatrách, takže jsem na jednom štandu jistil i bez trika. Cestu začínalo několik lehkých délek a já drze přiznám, že to byla trochu nuda. I když s vlastním jištěním, i když v horách a se skvělým parťákem, i když to zpestřovala neustálá nejistota, jestli lezeme správným směrem, chybělo mi napětí, náboj … mi při lezení snad chyběl jakýkoli stres. Na strach už si ani nevzpomenu, natož aby mi sladce zachvěl půlkami! Pořád mě to baví, ale stává se mi rutinním a bezstarostným jako bych jel na kole po vesnici. Když lezu (už nejen při jištění), čumím po okolí, zpívám si a fotím. Občas se zastavím a poškrábu. Všemu tomu harampádí věřím. A přitom mám s pády do vlastního jištění prd zkušeností (věřím teda hlavně tomu, že jen tak nespadnu).


Nicméně frfňání bylo dost, přišly na řadu těžší délky, konkrétně poslední dvě. Sedmá, tedy předposlední, na sebe vzala úděl vůbec nejtěžší a to v podobě spáry od šířky na žábu přes různá ramena až po kouty, občas převislé. Byla to dřina, jsem dodřený jak ovado. Ani nevím, co to bylo za písmenko, číslo pravděpodobně francouzské 6. Friendy jsem vyplýtval na začátku a "nadbytečné" presa nechal Fabiovi, takže ke konci délky to bylo grilování kutila Tima. Ale povedlo se a bez "artificiale" (technické lezení po skobách) se na S7 (sedmý štand) dostal i Fabio. Já teda dodřený mnohem víc jak on. Takže si říkám, jak on to dělá? Poslední délku okrásnil dlouhý kout se spárou uvnitř a uzavíraly ji napřevislé spáry. Dolézáme nahoru, kde už solidně fouká a hlavně se dělá tma.

Po prvním slanění už musíme nasadit čelovky a ejhle, nahoře se při stahování zaseklo lano. "Co teď?" To jakoby se matka příroda a teta náhoda dohodly, že Tomovi připraví bojovku. Tak jsme s Fabiem nakombinovali jištění a já s kámoškou 3wattovou diodou dal si ten kout se spárami znovu, tentokrát za tmy. Docela dobrý! Nahoře připravit znovu to samé slanění, sjet k Fabiovi a doufat. Vyšlo to, jdeme dál. A dál a dál … ani nevím, kolikrát jsme slaňovali, ale už mi bylo super. Zima nebyla a tma mě zbavila blbého pocitu, že zatmíme. Musel jsem dávat větší pozor, bylo to fajn. K autu zase skoro hodinu, pak do Dorgali na pizzy (výborná a zajímavá je s celými slávkami - "cozze") a na noc do karavanu k Angelovi, kde jsme v červnu spali v oville).

Neděle v Africe

Večer jsem byl solidně mrtvý, ale Fabio mě ráno nechal vyspat až do 10. Dnes prosím klasiku, prý mnohými oceňovanou "Mou Afriku". Bez dlouhého nástupu, vynýtovanou - čili bez tahání tuny kovu na opasku (Fabia jsem si včera dobíral za kladivo, které jsem na jeho radu celý den tahal na zadku a ani jednou nepoužil). 220m plotny (hladké stěny bez spár, s malými lištami), supertechnické lezení! Zajímavá výzva pro nás dva - horské spárové tradicionalisty. "La mia Africa" (6c+) je Fabiův dlouholetý sen a pro mě nemohla padnout lepší otázka, než jestli jej s ním naplním


6béčka nasazené hned od začátku mě spolu s tímto (pro mě) letním sluncem v zádech přinutily potit se i bez trička. Ale krok za krokem v celku bez problémů. I když vlastně ty menší lezečky od Antonia mě dost drtily. 6. a 7. délka už mě opravdu zapřáhly a byly těžké. Strach nikde, vyhlásím po něm pátrání. Poslední "tiro" za 6a+ pustilo i v "papučích" (lezky, co jsem si sám koupil a Enzo a Antonio je nemohli ani vidět) a tak jsem si ho mohl v klidu a míru užít a uzavřít tak hezký výkon. O tom to přeci je!

Další pizza v Dorgali, Fabio mě překvapivě snadno (po spoustě dohadování v předchozích dnech) nechává platit. Máme s tím trochu problém. Kdo mě zná, ví, jak rád jsem někomu něco dlužen. A Fabio nade mnou drží takovou opatrovnickou ruku, přes kterou se moje peněženka jen stěží otevírá. Ale co se dá dělat?!

Novembre 1

28. listopadu 2009 v 1:30 | Dio |  Cagliari
Upozornění:
Pro následující čtení by jste měli mít po ruce alespoň jednu dávku inzulínu, protože článek je až nechutně přeslazený a sentimentální! Jenže takto jsem si během výletu zapisoval a i když se mi to dnes, v době šedého temna sem tam nezamlouvá, nebudu to měnit.

11.11. Odjezd
Konečně přišel čas vytouženého a potřebného výletu a naštěstí se mu nic nepostavilo do cesty. Měl jsem z toho trochu obavy, aby mi třeba škola nevystavila stopku, ale všichni pochopili, že to by mě asi zabilo! Takže hurá zpět do snu…
Můj odjezd z koleje byl docela hektický. Zjistil jsem, že plánovaný vlak v 1:15 není dobrá volba a budu muset jet už za chvíli v 9 večer. Žádná rozlučka a přednastavení mysli italským mafiánským filmem, žádná pohodička, musím zase spěchat. Žel, ony hektické nebyly jen poslední 1,5 hodiny před odjezdem, ale celý den od rána, byť (nikoli protože) jsem si po obědě dal šlofíka. A hektické byly i předchozí dny a vlastně celé 2 měsíce školy. Dávají nám zabrat a v dobrý čas tak přichází má léčebná kůra. Na Všemině jsem se naučil "Když nestíháš, tak zpomal" a ono to v jistých chvílích opravdu výborně funguje. Když nezpomalíš, tak se věci okolo (život) začnou odehrávat jakoby bez Tebe, neukočíruješ ani jednoduché činnosti (třeba pravidelnou stravu) a on Ti ten čas pak najednou "nějak" plyne a Ty skoro nevíš, co se děje. Jenže já chci vnímat svůj život a to co nejintenzivněji to půjde, já ho dokonce chci řídit a kočírovat a ještě k tomu určitým směrem. Taky chci, aby mě z těch věcí, co dělám a musím udělat, bavilo co nejvíc - tj. abych nebyl unaven stereotypem nebo dlouhotrvající zátěží. V knize Prázdniny se šlehačkou jsem se dočetl krásné, geniální věty: "Odpočinek je změna činnosti".
Praha mě překvapila! Bál jsem se. Ano, i já jsem se trošku bál. Evidentně se na tenhle výlet moc těším a nerad bych o něj přišel třeba tak hloupě, že mě někdo neslušně (s nožem či bambitkou) požádá o moji peněženku i s občankou (nutnou pro let). Když jsem měl o půlnoci asi 20 min čekat na opuštěné zastávce u hlaváku, raději jsem popošel na lepší místo a pořád čekoval, jestli se se mnou nejde někdo seznámit. I když věcí mám sebou možná až moc, ještě nepřišel čas obdarování. O chvíli později mě však Praha už očarovávala. Bylo to v obyčejném autobuse, ale projíždějíc centrem, obklopen cizinci, holkama zpívajícíma orientální písničku jakoby byly v x-faktoru a ne dopravním prostředku, viděl jsem město obrovsky živé a plné nejen hrozeb, ale taky výzev a nesčetných, rozmanitých příležitostí. Každopádně italský vzduch, zvláště pak ten sardský, se mi bude dýchat určitě lehčeji.

12.11. Benvenuto … splendid!
Pro dnešek jsem opět našel motto: "Cambiare aria é bellissimo" (změnit ovzduší je krásné). Noc na pražském letišti stála za prd, bylo to adekvátní "Papa, Tome, užij si to tam". Nejprve jsem po společné chvíli s mladých skvoterem hledal bezpečnější místo pro zamhouření oka a pak, když už jsem konečně ulehnul na nějaký zakrytý pult, tak se ke mně kupodivu přes všechny ty moje tukové vrstvy prokradla zima. Ráno jsem byl ztuhlý jak R2D2 po pouštní bouři.
V Miláně nabalená svačina ještě zvítězila nad touhou po typické italské snídani, přestože času na přestup jsem měl nakonec hodně. Původní nejistotu, jestli stihnu přestup na letadlo do Cagliari, rozpustilo příjemné klima.
Cagliari mě znovu překvapila. Zatím tomu nerozumím, ale mám to štěstí užívat si jako Alenka (v říši divů). Překvapil mě vzduch, jenž ihned omámil mé plíce, ale samozřejmě především omámil mé srdce. Při čekání na bus už mi letištní bar neodolal. Typický (pro mě atypický) 1. chod dne - brioche a cappuccino jako předkrm uvítacích bašt a já při placení cca 60 korun ani nepovzdychl. Šetřit mám v plánu, ale ne za každou cenu. Venku čekalo další pohlazení, společně jsme se přivítali s létem.

Ve městě jsem si hned koupil své oblíbené brýle (při 3. návštěvě Sardinie 3. stejné brýle) a za moment přišly první přátelské radovánky, setkal jsem se s Fabiem. Na obědě u něj doma se seznamuji s jeho ženou Teresinou a syny Maurem a Leonardem. U Lea jsem za chvilku ubytován. Fabio má totiž rozbouranou koupelnu, kdežto Leo velký, luxusní byt, kde prakticky jen spí a často večeří s přáteli. Tak mi bydlení naplánovali takhle!
Odpoledne jsem dal špacír městem ala tour degli amici. Khalil pryč, Enzo pryč, úspěšný jsem byl až u Aure. Ta vyměnila Ignu za Harley-Davidson (fakt) a bydlí s ní chvíli i ségra Gio. Aure taky konečně našla práci a je s ní spokojená, což mi udělalo větší radost než prohlídka garderoby její sestry!

Nostalgicky kráčím městem a proplétám se monotypem tmavovlasých drobných krásek (to by si celá markova parta urvala…), ale žádnou známou tvář jsem zatím nepotkal. Jen doufám, že za to nemůže má paměť (nepamatuju si ani jméno ulice mojí pizzerie Evolution).
V podvečer jsem doma usnul, z čehož vzešla vtipná příhoda. Fabio mi telefonoval a jak jsem byl rozespalý, moc jsem nechápal, co chce. Pořád se mě ptal, jestli jsem to já a jestli slyším, rozumím… Co je?! říkal jsem si. Za chvíli klepal u dveří. Otevřel jsem, abychom si stejně znovu nerozuměli. Jakoby mě neslyšel. Ale nakonec se to rozlousklo. Jak jsem byl rozespalý, mluvil jsem na něj česky!
Den završila noblesní večeře s Leonardovými přáteli. Týpek Sandro v rytmu samby postupně rozvlnil obě Daniely. Já si spíš užíval supr jídla a skromného lamentování nad mými madly lásky. Pro mě zajímavý moment: ptám se Lea "Ty nemáš TV?" Leo odpovídá "Ne, mám raději hudbu". Není to supr?!

Vůbec jsem netušil, jak krásné, opravdu hladící mou dušičku, bude znovu prožívat tento sen (italský život). Chodím známými místy a i kdybych chtěl, neubráním se úsměvu radosti a spokojenosti. Ve vzpomínkách vidím, co se na těch místech odehrálo a stalo, vidím tam známé lidi a zaplavují mě pocity s nimi spojené. V určitých chvílích popadám dech. A to buď z pohledu na tu krásu okolo - může to být i městská zástavba, ale když dostane narůžovělý nádech zapadajícího slunce a vzadu jí doplňují hory laskající se s mračnou peřinkou, kdo by mohl jen tak přehlédnout? Druhý případ zahlesnutí mojí dušičky pak zapříčiňují ony sentimentální návaly vzpomínek.

13.11. Klid před (víkendovou) bouří
V pátek jsem dospal cestu a vstával tak až v jednu hodinu. Je supr, když se to raz za čas povede. Takže rovnou na oběd k Fabiovi, kde jsme stejně jako při včerejší večeři u Lea rozjeli jazykové matche (zápasy). Občas už mi to dává zabrat a neměl bych to tak hrotit, páč nejhorší jsou přepálené starty! Nicméně oběd zase supr, protože byl tradičně přepestrý - od polévky s mušlema, přes saláty z chobotnice či zeleniny až po ochutnávání různých sýrů a prosciutta, konče ovocem, pro některé kafem.

Poté jsem vyrazil znovu za Khalilem a Enzem. Na koleji mě potkal úspěch i jeden docela hořký neúspěch (který nebudu zbytečně roztutlávat, to jen aby jste věděli, že i tohle se mi tady přihodí). Khalil byl rád stejně jako já, že se znovu setkáváme a strávili jsme spolu celé odpoledne. Vidět najednou pustoprázdné Poetto a jeho okolí bylo zvláštní. Večer zase u Fabia. Kuli jsme pikle a batohy na zítra…

Horke listopadove zpravodajstvi

20. listopadu 2009 v 11:54 | Dio |  Cagliari
Znate ten pocit, kdy se rano probudite z krasneho snu a strasne by jste se chteli vratit zpatky, ale nejde to?
Ja poznal pocit, jake to je vratit se.

Mam se tak, jak se dalo cekat - EXKLUZIVNE. Me dny naplnuji setkavani s prateli, znamymi a spoluzaky, dlouhe spaciry mestem a lezeni. Kdybych nesedel u pociku ekvivalentnimu vietnamske kalkulacce, udelal bych vam z toho hezky diagram :-)
Obcas se nebojim spat az do obeda, svuj program casto nechavam ridit okolim. Jsem na dovolene.
Jsem rad, ze pocasi ted preje i vam. Civediamo alla prossima...

Výlet, aneb jen Dio ví, do čeho

25. září 2009 v 0:19 | Dája a Eva |  Cestování a Lezení
Výlet, aneb jen Dio ví, do čeho Ode mě (Toma) dnes jen malá milostná předehra. O zbytek (= hlavní část) se postarají naše dvě výletnice - moje mamka Dájenka a teta Eva, které společně s Jirkou (mým bráchou) dorazily do mého sardského ráje. Užili jsme si týden výletování a objevování vyhlášených pláží, gastronomické hody italské i naší vlastní kuchyně, nevšední nákupy na trzích, ovíněné večery … a dost, já mám být přeci čtenář! :-)









Nápad. Září 2008. Tom balí kufry a odjíždí na studijní pobyt na Sardinii. V prosinci se za ním proletěli Jirka se Sandrou a prožili jeden z nejkrásnějších týdnů svého života. Protože Tom nechtěl jet autem ze Sardinie sám (to by byl pěkně drahej špás), tak ho napadlo, že by se za ním mohly kouknout jeho mamka a teta Eva. A protože ještě jedno místečko v notně nacpaném autě by zůstalo neobsazené, ukecaly jsme i Jirku, aby si výlet zopakoval v teplejším ročním období. Celkem nebyl proti, takže letenky na 25.6. jsme koupili tři.
Čím víc se datum odletu blížil, tím víc jsme se těšili (aspoň já jo!!!! protože loňský let do Egypta se mi velmi líbil). Zjistila jsem vlak do Prahy, tak abychom cestu prožili v klídečku a pohodě, abychom nebyli ve stresu. Krutá šokující změna se dostavila už při snídani v den odjezdu. Protože snídám zásadně u TV při pořadu Snídaně s Novou, málem mi zaskočilo sousto chleba v puse, když jsem slyšela zprávu, že po cestě do Prahy jsou záplavy. Ihned jsem vytočila číslo vlakového nádraží, vznesla dotaz, zda jedou vlaky do Prahy a slyšela tu krutou zprávu: "NEJEDOU!!!" Pokoušel se o mě infarkt, mrtvice, prasečí chřipka, prostě vše dohromady. Nejsem ale zvyklá se hned tak bez boje vzdávat, takže telefon: "Jirko, jedem autem". Naštěstí máme ochotného dědu, který najezdil za život více jak milion km bez nehody, takže domluveno, vykonáno. Cesta do Prahy v pohodě, řídil Jirka, pouze v okolí Brna tradiční kalamita, šňůra aut a kolona, ale na letišti jsme byli včas. Děda pak jel z Prahy domů sám. Na letišti v Praze jsem skoro "vykrvácela". To když jsem za 2dl vína v plastovém kelímku dala 90kč!!! Ale segra má strach z létání a uzavřených prostor, tak to bylo určitě levnější, než otevření okna v letadle:-).

Let do Milána paráda, žádné turbulence, Evě za hodinu zmizel i panický děs z očí. V Miláně jsme čekali tři hodiny na další letadlo do Cagliari, vínečko opět za podobnou cenu, ale strach téměř zmizel! Vynořil se až při menších turbulencích, kdy letadlo dělalo pěkný kravál. Ale živí a celí jsme přistáli, dokonce o něco dříve, než jsme měli.


V Cagliari na nás dýchlo nádherné teploučko, i když bylo půl desáté večer. Tom nikde! Vyhlížíme, koukáme, všichni ostatní už jsou snad v peřinách, ale ejhle, objevuje se i opálený a vysmátý Tom. Radost všech, co se zase po dlouhé době vidí, je obrovská. Nasedáme do auta a vyrážíme směr studentské koleje, kde nám Tom domluvil ubytování. Asfalt se rozpustil, když jsme od něj odrazili rychlostí nadzvuku. Do 30 sekund jsme přestali mluvit, Eva do dalších 10 i dýchat a začala se v duchu modlit. Hlavou jí projela jediná myšlenka, rychlá jako Orient expres - domů jedeme aaaauuuttteeemmm!!!:) Bydlení na koleji nás hodilo o 20 let zpět (nás věkově). Ubytovali jsme se a vyrážíme poprvé do města a přestože je víc jak 22 hodin, město ožívá. Jedeme do pizzerie Evolution, kde Tom pracoval, seznamujeme se s jeho sympatickou paní šéfovou a dáváme si první italskou výbornou pizzu. Nějak po půlnoci uléháme a spokojeně spinkáme, jsme natěšení na další den.
Dopoledne jedeme do ufficia, kde má Tom vyřizování ohledně školy, poznáváme město a couráme po obchodech. Odpoledne vyrážíme na první pláž, kde nás okoukávají staří dědci, ale co, ať se kouknou:-). Večer jdeme na další pizzu velikosti kola od traktoru, ale nejsme žádná béčka, my to zvládneme!!! Byla skvělá. Asi nám toho za celý den nestačilo, tak ještě jedeme tou příšernou kosmickou rychlostí někam za město na jazzový koncert. Tam jsme vydrželi do 23. hodiny, ale to už jsem byla skoro mrtvá a žrali mě komáři a chtěla jsem do hajan.

Další den dopoledne jsme se byli podívat na velké tržnici, kde byla spousta ryb a různých mořských potvůrek, hodně ovoce, zeleniny, vše krásně naaranžované, až oči přecházely. Tom nakoupil nějaký materiál, že nám udělá večeři. Odpoledne jsme vyrazili na nádhernou písčitou pláž s romantickým názvem Poetto - opravdu odpovídající název. Nádherná, čistá, průzračná, bílý písek, vhodná i pro děti - daleko do moře pořád nic moc hloubka. Tam bych ráda jednou vzala svou vnučku. Jelikož pro kluky ale válení se na pláži není nic moc zábava, po nějaké době balíme a jedeme na další pláž, kde my se můžeme nerušeně válet a chytat bronz a kluci se můžou potápět. Spokojenost na obou stranách:-). Večer Tom hravě zvládnul večeři - špagety se slaninou (moc dobrý) a po večeři opět vyrážíme směr město žije. Na náměstí se díváme na skupinu lidí, kteří tančí Capoeiru - bojový tanec. Něco úchvatného. Zkusit to my, skončíme na chirurgii a nevím, jak dlouho by nás skládali dohromady. Spát jdeme někdy o půl druhé ráno (to je neskutečné, co já vydržím! :-)).
V neděli dopoledne jdeme na tržnici, kde najdete naprosto všechno, co chcete. Nakupujeme nějaké dárky domů a po dietním obědě (my dvě jen kafe a ovoce) vyrážíme dál od domu na písečnou pláž Piscinas. Cesta tam se sice podobala cestě do pekel, ale co nás nezabije, to nás posílí. Pláž nádherná (tam jiné asi ani nejsou) a v moři super vlny, které vás vynesou až z moře ven, taky to Jirka odnesl sedřenými zády, ale ječel radostí jak batole!

Pak jsme absolvovaly (v letních cuklíčkách) cestu na nějaké skály a taky nás Tom zatáhl na vyhlášený vodopád. Ten čítal všeho všudy asi 4 čůrčky!!! Chápu, bylo léto a na Sardinii vypadá o něco jinak, než u nás. Už ráno po osmé je tam teplota asi 30 stupňů, což mi maximálně vyhovovalo. Jak já jsem se krásně vyhřála!!! Škoda, že si to teplo nejde uložit do těla do zásoby. Po cestě zpátky od "vodopádu" se stavujeme na další pizzu, páč umírám hlady. Od poledne jsem měla jednu broskev a pár rynglí. V pondělí jedeme znova do školní kanceláře, kde Tom nedostal, co potřeboval, a začal mi připomínat kohouta před zápasem. Pak se ale uklidnil. Pochodili jsme opět po městě a Tom mi dodatečně koupil dárek k narozeninám - krásné šaty z Pákistánu. Jirka mi po jejich oblečení řekl, že si k nim mám ještě koupit pořádnou metlu, ať mám čím odhánět chlapy! (zlaté moje děti). Po obědě opět pláž a koupání a slunění, kluci potápění na gay pláži (Cala Fighera). Večer se nám podařilo ještě prohlídnout krásnou botanickou zahradu a jelikož to bylo chvilku před zavřením, pustili nás tam zadarmo. Tentokrát jsem se chytla večeře já (asi mi chybělo dennodenní klohnění) a vytvořila jsem kuřecí čínu s rýží. Povečeřel s námi i Khalil a všichni chválili, tak snad byla opravdu dobrá. Naše věčně kručící žaludky na chvíli zmlkly.
V úterý ráno opět vyrážíme do obchodů, segra konečně koupila něco dceři Sandře a něco i sobě. Hurá!!! Můžeme domů. Odpoledne uffici, placení koleje, všude se strašně dlouho čeká. Oni Italové mají prostě čas. Nemyslete si, že by jste někde po obědě našli nějaký otevřený obchod! Ani náhodou!! Oni mají siestu a nic s nimi nehne.

Večer jedeme do města, kde Toma čeká loučení s Andreou - týpkem s dredy po pás, který umí trochu česky! Samozřejmě nechyběl ani Gianni.
Středa - máme za sebou poslední noc na koleji, pěkně neprospanou. Tom odjel v šest ráno lézt s Fabiem, v poledne máme sraz někde v půli cesty k přístavu, tak jsme se kolem desáté dopoledne nacpali do plně naloženého tuňáka (seat cordoba) a vyrážíme. Pa pa Cagliari…..

Dojeli jsme na pláž Cala Gonone, daly jsme si se ségrou oběd v restauraci, já lasagne a Eva špagety. Ihned po usednutí nám servírka donesla nádherně orosenou skleničku s jedním deci šampáňa. Kdo by ve 40 stupních odolal?! Pak jsme ale zůstaly jak opařené, když za tu jednu skleničku naúčtovali 3 eura! Ale co, peníze budou a my ne… Pláž krásná, moře průzračné, poprvé se sluníčko ukrylo za mraky a přibývají i kila na tělech místních krasavic. Tom za námi dorazil kolem páté, balíme a vyrážíme.

O půlnoci hledáme místo na spaní a kluci staví stan. Noc ve stanu: šlo to, bylo teploučko, brzy mě vzbudilo vyhazování a padání mého těla do vzduchu a zpět - ségra na nafukovací dvojmatraci vraždila komáry.
Celý tento den jsme strávili na motorovém člunu - nádhera! Pak už jsme museli opět nastartovat žihadlo a směr přístav. V pohodě jsme tam dojeli a na místě vjíždění na loď nám oznámili, že máme lístky z jiného přístavu!!! Tak otočka a davaj směr Golfo Aranci (my byli v Olbii). Ale i tak jsme to stihli. Obrovská luxusní loď, která pojme 2100 lidí a 700 aut. Frčelo to tam jak v mraveništi a my vypluli tak potichoučku a klidně, že jsme si všimli až vzdalujícího se ostrova. Na lodi jsme zabrali gauče v restauraci a spali až do rána jak miminka. Vzbudila jsem se před šestou, šla na palubu kouknout na východ slunce, ale to už vesele cestovalo po obloze.

V pátek ráno po bleskovém vylodění v Livornu jedeme dál směr Lago di Garda - Tomovo oblíbené obrovské jezero. Já jím byla zklamaná - bylo studené a foukal studený a silný vítr. Do vody by mě nedostali už ani heverem. Kluci jsou otužilí, ti si neodpustili zaplavání. Procházka Arcem a o půl páté vyjíždíme směr domů. Kozí sýr ,který dostal Tom od kamaráda, nebude zrovna jeho oblíbený, po cestě je mu špatně od žaludku, dostává Algifen, poleží si na cestě (na odstavném parkovišti) a tak řídí až domů Jirka. Je dobrý, aby neusnul, tak si s ním aspoň povídám, Eva a Tom spí. Do Česka vjíždíme 1:40 a doma jsme ve čtyři ráno.

Děti moje (Jirko a Tome), byl to nádherný týden na překrásném ostrově a třeba nebyl poslední. Jsem ráda, že vás mám a těším se na další společné zážitky. Díky, mamka.





Eva dodává:
Najezdili jsme hodně kilometrů po krásné zemi, zelené, slunné a květinové se spoustou krásných, štíhlých (všech!) a usměvavých lidí. Kouzelné pláže s mořem takové barvy, která se musí vidět a cítit. Při projíždění horských serpentýn bylo lepší zavírat oči (pro některé). Italové žijí v noci. V pozdní večer vycházejí do ulic, které lemují auta o rozměrech zhruba 1x1 metr. Ale stačí to i pro lásku. V noci jsou ulice plné veselých lidí (podotýkám, že jsem za celou dobu neviděla ani jediného opilého člověka), o půlnoci se cpou nudlemi, pizzou a moc se jim to líbí.
Všichni Tomovi známí zhodnotili ,že jeho máma vypadá jako jeho sestra (mi neříkali, že vypadám jako sestřenice:-(). Na člunu jsme objeli kus ostrova, sice skoro ohořelí (od slunce), ale pohled na pláže a skály stál zato. Nejkrásnější noc byla ve stanu u moře, vedle blikajícího majáku. Chtěla jsem pozorovat hvězdy, ale prý nemám vymýšlet furt nějaké voloviny (zpražila mě sestra). Čest a sláva Tomovi a Jirkovi za přepravu. Bylo to dobré a nebylo toho dost. E.

Hlášky 3 – Enzo a Gianni

6. září 2009 v 22:22 | Dio |  Cagliari
Poslední díl posvátných vět je zde. Autory nejsou nikdo jiný než malý velký Enzo a náš sardský bratr Gianni. Ani jednoho z našich průvodců italským životem snad již není třeba více představovat.

NEPŘESLECHNUTELNÝ ENZO

Na veřejnosti mezi cizími lidmi:
"To když se mi jednou v nose zasekla hroudička kokainu…"

Při večeři s asi 10 přáteli:
"Včera jsem se opil jako už dlouho ne (dokonce ho chtěli vysadit z auta, jak pořád strašně a nesrozumitelně řval - pozn. z vyprávění Antonia). Jak jsme přišli domů, tak jsme na to hopli, makali a makali, ale já opilý jak Dán pořád nemohl dosáhnout orgasmu. Pak jsem usnul. Ráno jsem se vzbudil zase supertvrdý, tak jsem jí dal další kolo!"

Představujíc se v telefonu:
"Já jsem ten kluk z Marina Piccola…" (připomínám, že má 52 let)

Na přelidněné lodi radí své kamarádce trpící mořskou nemocí:
"Zajdi na záchod. Tam si kreditkou nalajnuj dvě bílé dálnice a ty pořádně nasaj nejprve pravou a nato levou nosní dírkou. Ve druhé fázi si udělej poctivou masáž prsou, hezky a dobře".

Na skalách při rozpravě s přáteli:
"Questo é un incredibile periodo per mio l'uccello. (Toto je úžasné období pro mého ptáka!)"

Když mě a Páju zve na oběd
Já (Tom): "Che cosa dobbiamo portare? (Co máme přinést?)"
Enzo: "Niente. Porta la tua schifosa presenza! (Nic. Přines svou odpornou přítomnost!)" ... předchozí večer jsem trochu solil jeho přítelkyni

Když jsme se na něčem neshodli:
"Tu non hai ancora capita la vita! Devi iniziare a ubriacarti e drogarti! (Tys ještě nepochopil život. Musíš se začít opíjet a drogovat!)"


ROZVÁŽNÝ GIANNI

Diplomaticky, ale resolutně na mé (Tomovo) dotěrné dotazování na dopravu:
"Italiani non guidano, Italiani vanno. (Italové neřídí, Italové jezdí)"

Cestou na Sette Fratelli jsem (Vakys) řekl Giannimu:
"Turn left and Your life will be sweet!" (Zatoč doleva a tvůj život bude sladký!)"
"Appunto! (Zajisté!)" odvětil Gianni

Filosoficky:
"La vita é una festa erasmus. (Život je jedna erasmácká party.)"

Kdykoliv jsme měli i neměli nějaký problém:
"Gianni c'é sempre! (Gianni je tu vždy!)"

Opět nápomocně:
"La mia camera si chiama camera Erasmus! (Můj pokoj se jmenuje pokoj Erasmus!)"

Jedna z lekcí:
"Sono gentilissimo, ma ci sono cose che si devono fare! (Jsem nejslušnější, ale jsou věci, které se musí dělat.)"

Další lekce:
"La migliore bugia é la veritá! (Největší lež je pravda!)"
"Le bugie non devi dirle mai - obbiettivo della vita. Ma in certe occasioni della vita devi dirle - la vita che si scontra con la realtá. (Lži nesmíš nikdy říkat - životní cíl. Ale v určitých životních chvílích je musíš říct - střet života s realitou.)"
"Io non dico mai bugie, ma alcune bugie é bello averle dette (Já nikdy nelžu, ale některé lži je hezké říct.)"
"Io dico 10 mila bugie quando vado d´estate in qualche casa dello studente e dico che sono il vice responsabile dell´ufficio relazioni estere… - aiutando agli studenti erasmus. (Já říkám 10 tisíc lží, když v létě jdu na studentskou kolej a říkám, že jsem zástupce úřadu pro zahraniční styky ... - pomáhajíc erasmákům)"

Hlášky 2

5. září 2009 v 14:13 | Dio |  Cagliari
Ne že bychom chtěli konkurovat Petrovi a jeho vytříbenému stylu, ale několik památných vět jsme si taky zaznamenali. Hlavně protože já (Tom) si nepamatuji ani to, že jsem si před rokem prodal mačky :-(
Tak jsme si tedy pár vlastních i nevlastních projevů abnormality sem tam napsali a teď přišel čas, aby pobavily i vás. Snad! :-)

Jirka (Tomův brácha):
"Práce není kokot, ta postojí klidně i tři dny!"

Vakys:
"Sedni si a stuj, protože co se ti povede, to akorát pokazíš!"

Nějaký rozhovor v časoprostoru: "...to je v prdeli..."
a Tom hned na to: "V prdeli je čas strávený na hajzlu. Škoda, že se nemůžu naučit srít rychle"

Tom, když jsme řešili, co bude dělat na Štědrej den:
"Než se dívat na pohádky, tak budu radši stavět a zabíjet, ničit a rozbíjet.....a opravovat!" (v počíkové hře)

Tom: "Hele Shelby a znáš Pupendo?"
Vakys: "Sranda viď?"
Shelby ... jen čumí jak tele

Vakys, přísloví:
"každý svého gusta dišputát"
"podáš ruku, utrhnou ti celou"
"piješ perly a kážeš sviním"
"kdo chce psa, tak hůl vždycky sní"

Tom přísloví:
"za žebrotu na forotu"

Tom ze spaní:
"Hezky hodně kámo, vždyť to jsou ďáblové černí. Nás sežerou."

Vakys večír:
"Pusť filmec, než Sádra vytuhne"
"Vždyť já jsem jenom kupka v zrnku jehel"

Paris Hiltonová:
"Jsem živoucím důkazem, že blondýny nejsou hloupé"

Novinky.cz:
"Katolíci vyhlásili válku Santa Klausovi"

Jirka 5.den výletu:
"Já bych si tak chtěl umýt hlavu! Mi se z ní úplně sype seno!

Tom něco nabídl Jirkovi:
"Chceš ještě, Jirko?"
Jirka: "Fuj!"

Sandra po návratu z 6ti denního výletu:
"Konečně nabíječka, žehlička, všechno!"
O chvíli později na Toma: "Zapni stroj!!!" (počítač)

Petr Nevole napsal napsal Vakysovi na facebook:
"Jsi můj první emo kámoš :-D"

Tom pod tlakem jedné ze svých večerních krizí (29.12.2008):
"Kámo, stroj na lásku ze Všeminy se zasekl!"

Vakys, když dostal na facebooku jakousi zprávu od Romana:
"Od tý doby, co Roman (Výborný) studuje práva, mu moc nerozumím."

Nastavení Internet Exploreru:
"Vynutit skládání mimo obrazovku i v režimu terminálového serveru"

Tom, jakmile otevřel okno (leden):
"Z venku jde docela zima! Ne, že bych podléhal nějakým schízám, ale měli bychom (začne řvát) zapnout štíty!"

Tom, před skokem do výšky na betonový květináč ve městě:
"Doufám, že si to neroztrhnu. To je moje jediná sukně."

Andrea (37 let) o Enzovi:
"We call him oldschool, because when I was Young, he was old. (Říkáme mu "stará škola", protože když já byl mladý, on byl starý.)"

Další kamarád Enza Lecise:
"Don't Worry, Be Lecis. (Nedělej si starosti, buď jako Enzo.)"

Vakyho mamka, jakmile jí milovaný syn sdělil, že byl s Tomem na party:
"A byli jste oblečený hezky nebo zase za ty vase hrůzy, jak Ty máš toho EMÁka a Tom taky něco?"

Tomáš Mrázek (jeden z předních českých sport. lezců) o životní filosofii:
"Jsou to lidi, kteří jsou do lezení zapálení stejně jako já. Třeba "blázen" Dani Andrada... ráno vstane, vrtá, leze, vrtá, nic jiného nedělá. Doma má jen průvodce, když se ho na něco zeptáš, on neví, jen leze."
...
"Znamená něco tvé tetování?" "No, drak znamená, že lezu jako drak. Pak ty další barevné to už je takový úlet, prostě jsem se zbláznil do tetování"
...
"A kdybych teď začal trénovat 3x týdně na takových stěnách, jako jsou v Praze, tak bych byl sám sobě schopen konkurovat. Asi není ta motivace nebo nevím, čím to je, mladí si lezou tak na pohůdku, nechtějí jít s kůží na trh."

Věta, kterou jsme slýchali téměř od všech v průběhu doslova celého pobytu:
"Quando partite? (Kdy odjíždíte?)"

Španělák, co vypadá jako Satan:
"Sono sempre stanco. Quando sono nato, eró giá stanco. (Jsem pořád unavený. Když jsem se narodil, už jsem byl unavený.)"

Sranda při lezení v Cala Fighera:
"Počkej, bo mi rozbiješ čumák!"
"Počkej, bo se nemám kde chytnout!"

Tom unaven jednou prací dělajíc druhou:
"Pozdě peška předchází mráz" ... čímž se vysvobodil ze zombí stavu (psychopatické únavy)

Profesor na Cagliarské universitě posílá ze zkoušky 10 študáků domů, protože nemá dost papírů: "Pro příště nastavíme pravidla - udělá se to tak, jak se to dělá na seriózních univerzitách!"

Tom na svoji mamku:
"Ty na (tetu) Evu nečekáš?"
Mamka: "Kdybych na ni pořád čekala, tak už mám vousy až po kolena!"

Mamka na svou sestru, která chtěla večer ještě pozorovat hvězdy:
"Ježišmarja nevymýšlej furt voloviny!"

Jazyk italský

29. srpna 2009 v 23:34 | Dio |  Cultura italiana
Vs anglický
(začátek května) Už je to jasné! Italský jazyk mi stejně jako kultura, mentalita, lehkost a ležérnost, kuchyně, geografie a klima, města atd. přirostl k srdci. Či spíše, parafrázuji-li Andreu, já byl v minulém životě Ital (on prý zase Čech).
Moje necelé 3 měsíce na Britských ostrovech v uplynulých létech se s 8 měsíci na Sardošce a Sieně (+ asi 7 předchozích výletů do Itálie) dají těžko srovnávat. Ale není to jen tato časová kvantita, jenž způsobila, že mluvíc italsky se cítím a bavím mnohem lépe, než při užití angličtiny. Italština je totiž pestřejší, má lehčí výslovnost, mnohem hravější zacházení se slovy a složitější gramatiku, čímž je ale taky hezčí, zábavnější a barvitější.

(začátek června) Některé své uvážlivější kamarády - hlavně Gianniho a Antonia - jsem stahoval do hlubokých úvah nad iregularitou jejich mateřského jazyka. Jakožto nezmarný rozumchtivec jsem se dožadoval vysvětlení všemožných záhad italštiny, jejichž užívání je pro Italy denním pecnem, vysvětlení však Gordickým uzlem. Naštěstí to ale mé kamarády očividně pohlcovalo se stejným zájmem jako mě a nemusel jsem tak mít obavy, že je otravuji. Prvně docházelo převážně k nepřímé konfrontaci, kdy jsem se na něco zeptal jednoho kamaráda a někdy později si na to samé vzpomněl s dalším. Při treku z Cala Luna jsem se však účastnil přímého souboje mezi rodnými mluvčími italského jazyka Antoniem z Bologni a Tizianou ze Sardošky. Neshodovali se například na užití passato remoto: Tiziana, jako všichni ostatní Sardové, tento čas vůbec nepoužívá a říká, že gramaticky je správné používat jej i pro právě dokončenou minulost. Anto jej užije, jen když mluví o dávných událostech. Nebo nedokázali odůvodnit absenci kontrující předložky u slovesa "pelare" (které se používá ve smyslu "oloupat" např. ovoce, ale doslova znamená "okožit, obléct do kůže").

(16.červa, po večeru u Eriky) Díky tomu, že italský jazyk je pro mě jazykem cizím, čili který si při osvojování porovnávám s mým mateřským jazykem a racionalizuji si kde co, odhalují se mi i rodným mluvčím zajímavé obraty. Na: "Alscolta un attimo (poslouchej chvilku) " se ptám: "e quanto dura un attimo (a jak dlouho trvá chvilka)?", na: "senti un pó" (poslyš trošku) stejně tak: "e quanto é un pó (a kolik je troška)?". Když mi na to, někdy i trošku káravě, odvětí: "Allora Tom (tedy; potom - "all´ora" však znamená v hodinu) …", nezbývá mi nic jiného, než se opět zeptat jako malé zvědavé dítě: "A che ora (po čem - doslova v jakou hodinu)?". Končíme tím, že mi řeknou: "Dai (= no tak - v doslovném překladu a původním smyslu dej)" a já jim konečně chci vyhovět, ptám se: "che cosa vuoi (co chceš)?" a nabídnu to, co mám u sebe např. telefon, klíče atp. s omluvou, že "ho solo questo (mám pouze tohle)".
Když holky mi holky v Algheru řekly, že tam "non c´é un cazzo (není kokot - myšleno však jako zábava, vůbec nic)" a já se dotazem chtěl ujistit, že opravdu "neanche uno (ani jeden)?!", mohli jsme se potrhat smíchy, protože tohle jim nikdo nikdy neodpoví a přitom je to škoda.
Nejčastější společný problém máme, když někdo něco (nedej Bože! mi) zdůvodní odpovědí: "Perché si (Protože ano)!". Tož to bijí hromy blesky, páč tohle není rozumný a smysl dávající argument. Naštěstí to není až tak drastické jako dramatické a mi se daří vysvětlit absurdnost této odpovědi.

Italština si mě prostě získala!


20.-21.6.2009 Supramonte s Fabiem a Tommym

22. srpna 2009 v 21:15 | Dio |  Cestování a Lezení

Dopřává se mi přepychového odpočinku. Jeden z mých posledních víkendů na Sardošce jsem konečně s horolezci vyrazil do hor Supramonte. Ano, na Sardinii se krom těch pár skálolezců, jenž jsem měl šanci poznat, najdou i lezci, kteří jezdí do hor, netouží po číslech, nebojí se 2 metrů mezi jištěním a nepotlučou tak celou skálu nýty. Konečně jsem poznal horolezce a lezl s nimi dlouhé tradiční cesty s vlastním jištěním, s příběhem, s dobrodružným duchem.

Bruncu Nieddu - S'Iscultone, 6c, 240m
Kurňa, přestavte si 7 délek, představte si 240 metrů na sokola! Zasněte se. Kýčovité nýty cvakáte jen na štandech, mezi nimi občas potkáte skobu. Často ji však zakryje pár lístků nové trávy a vy proto sem tam plácnete frienda nebo vklíněnce. Cítíte se jako lísteček dobrodružně unášen větrem. Co se to děje? Nevíte, jestli sníte, či bdíte, ale máte pocit, že můžete utíkat. Utíkat přímo nahoru, vzdušné kouty se spárami drží pevně a není třeba se ničeho obávat. Jste doma! Po hravých pasážích přichází i pár silových přítahů a konečně také technické námluvy s rovnováhou. Vyjde to? Nespadnu? Ale to víš, že to vyjde, jsi přece doma, kluku jeden! :-)
Cestu jsem navíc lezl s jedním z autorů Fabiem Erriu (druhým je Corrado Pibiri), takže tohle lezení mělo opravdu svůj vlastní příběh a bylo pro mě ctí. Užil si ho i Fabio, když mě viděl lézt lehce a s obrovským nadšením z typu lezení a z jištění a prostředí… Ještě s námi lezl Tommy, další horal. Výstup nám zabral 6 hodin, nahoře jsme dali sváču a pár fotek pohoří Supramonte. Protože já jsem nechal boty dole, museli jsme sestoupit slaněním a to v tom šíleném větru, co "vál", nebylo nejpohodlnější řešení. Když kluci (jeden přes 50 druhý 65 let) během lezení čistili cestu tzn. trhali nepřátelskou vegetaci a házeli ji dolů, vítr ji dolů nepustil a naopak mi ji posílal nahoru snad rychlostí zvuku! Prostě byl mega silný vítr (nebo termika). Slaňovali jsme 1,5 hodiny a tak rychle jen díky Fabiovým zkušenostem a znalostem terénu (jen najít slaňáky by pro neznalého mohlo být klidně i nemožné).

Angelo
Na večer jsme zajeli do místní oblíbené restaurace v Dorgali, kde jsem zase odmítal pozvání na milion jídel a pití a nakonec si "musel" dát aspoň nějaké tradiční dolce. Na noc jsme sjeli dolů do údolí k Angelovi. To je pasák, co má takový jednoduchý agroturismus - dá se u něj přespat v "oville", což uvidíte na foto, a nabídne i dobroty vlastní výroby: víno, pálenku, ovčí a kozí sýry, čerstvý tvaroh, supertenký, křupavý chléb Carasau, klobásky, rajčata... Ceny se prý mění asi podle nálady (Fabio byl pěkně rozezlen z pasákovy neprofesionality), my dali za nocleh 5€ a jídlo s pitím taky 5€.

Monte Oddeu = Diova hora
Druhý den Fabio vybal nedalekou stěnu a konkrétně sportovnější cestu (Por El) Pueblo Oprimido, 6c. 20 min chůze od Angela a už jsem pádil nahoru. Teda pádil, bylo dost vedro a k tomu plotnový typ lezení mě dost zaměstnávali. Když za mnou dolezli kluci, začalo poprchávat. Rozhodli jsme, že budeme pokračovat, ale déšť sílil a já se po dvou nýtech v druhé délce vrátil zpět na štand a museli jsme slanit. Tím naše dobývání výšin skončilo. Na řadě byla ona hostina domácích dobrotin u Angela.
Několikahodinové posezení a sledování kratochvíl počasí dalo prostor debatám mých kamarádů s Angelem a italskými turisty z Finale. Já se bavil hlavně se zvířaty, především s vepři a mravenci, ale nevynechal jsem ani osla.
Tak se mi peckózně dobily baterky a znovu jsem tak mohl vyrazit do bakalářského tažení na koleji.

Tričko s Berlusconim

3. srpna 2009 v 14:29 | Dio |  Cultura italiana
To by se jeden až divil, kolik legrace lze zažít s jedním "obyčejným" tričkem. Pro mě by zůstalo zcela normálním, nijak nevynikajícím oděvem, pokud by mi s ním však nebylo dopřáno tolik zážitků!
Námořnická modrá je hezká barva. Sardy však okamžitě upoutává výrazné politické logo a jméno italského premiéra Silvia Berlusconiho a jméno sardského presidenta Uga Cappellacciho. Vzhledem k výsledkům voleb (kdy oba tito politici vyhráli) je překvapivé, jak většina Italů bouřlivě a zaníceně reaguje, když mě v tričku vidí. Začnou se neovladatelně šklebit, soptit, chrlit a rozhazovat gesty, útočnými a výhružnými slovy: "Ty ses zbláznil, co to máš za triko?!" "Sundej to a my ho hned spálíme" "Ostuda!" "To nemáš žádné jiné? Počkej, dám Ti jedno svoje a tohle zničíme."
Je jasné, že na plné čáře vyhrává urážka "Ostuda!", věhlasnému mottu nejednoho egosoliče nemůže nic konkurovat. Vrcholem je, když každému na jeho automatickou otázku odkud že to tričko mám, odpovídám: Daroval mi ho Silvio!

Teď několik příhod:
1. Enzovi jsem první ostudu, nečekaně pro nás oba, udělal v cagliarském přístavu Marina Piccola. Má tam svůj katamarán a prý ho všichni znají. Jak mě v tom triku uviděl, rozsoptil se. "Nikdy víc se se mnou neukazuj v tomhle … Jaká ostuda! Nikdy víc se se mnou neukazuj v tomhle…"
2. Enza jsem v celé kráse ještě párkrát navštívil doma a rozpoutal nepokoje i s jeho kamarády (všichni značně nekonformní lidé)
3. Nakonec to byl Antonio, který ze mě s Enzem chtěl tričko zaživa strhat ve výtahu. Naštěstí moje tupá síla zvítězila. I Antoniovi se opravdu nelíbí, ale on již je schopen a ochoten diskutovat, nikoli pouze hulákat a nenechat mluvit další jako to při "dialogu" dělá Enzo. Navíc přijal moji verzi, že s tím trikem se dá dělat sranda, ač on při ní stojí na druhé straně než já.
4. Při lezení v Jerzu jsem poznal další Cagliarské lezce, jeden pro mě skončil hned na začátku. Jakýsi Matteo říkal, že kdyby měl náhradní tričko, které by mi dal, tak to moje se Silviem Berlusconim by okamžitě spálil! A prý si nedělal srandu.
5. Kohokoli potkám na koleji, ať studenty, bezpečáky, či známou ředitelku koleje Ritu a Antonella, dostávám co proto. A že se toho do mě vleze!
6. A proto jsem si tričko vzal i na oslavu narozenin, na kterou mě lámali holky i kluci z okna, když jsem si večer u koleje házel na koš. První kontakt, první seznámení s kupou místních študáků a já přišel v tom tričku! "Sundej si ho, spálíme ho, převrať ho naruby, počkej, my Ti něco najdeme…" Seznámili jsme se rychle :D

Víme, že sudičky mi do kolébky nakydaly pořádnou dávku provokace. Jenže já v nošení trička s neoblíbeným Berlosconim vidím něco víc, než jen pokoušení a provokování přátel i naprosto neznámých lidí, se kterými bych se mohl třeba spřátelit. Vidím i víc, než exhibicionismus, jenž mi v určitých chvílích taky není cizí.
Jednak mě baví debatovat. Po první explozi rozčarovaných lidí rozjíždím otázky jako "Jak to, že Berlusconi zase vyhrál, když ho všichni nemáte rádi?!" "Co děláte proto, aby byl volen a následně vedl parlament někdo jiný?"
Dvak je to velice rychlý a podle mě i hodně validní způsob, jak poznat lidi. Nebudou se se mnou bavit jen proto, že mám na sobě toto tričko (i když nejsem stoupencem Berlusconiho, ani netvrdím, že je to dobrák)? Nechají si vůbec vysvětlit můj postoj, nebo je zajímá pouze to, co mám na sobě? Jsou schopni o věci racionálně diskutovat, nebo je zaslepily emoce a dokud triko nezmizí z dohledu, rudé zlo jim z očí taky nezmizí? Dokázali by tolerovat můj odlišný názor?! Chovám se možná stejně hloupě, když ty netolerantní, nenaslouchavé a soptící lidi rychle řadím do ztracené kategorie. Třeba nejsou tak špatní. Ale pravdou je, že jejich zastřenost mysli, netolerance a neochota naslouchat nezůstane jen u tématu Berlusconi a tak nemám moc chuti debatovat s těmito lidmi o čemkoli dalším.
Každopádně jsem Silviovi vděčný za opakovanou zábavu, ale tuším, že kdybych o něm věděl trochu víc, taky bych jej neměl v oblibě.

19.6.2009 Jak se tu o mě starají

19. července 2009 v 16:20 | Dio |  Cagliari
O pohostinnosti a srdečnosti Sardů jsem se už jó něco napsal. A stejně musím napsat víc, oni si to zaslouží! Starají se o mě, jako bych byl nejmenší, nejopuštěnější a nejchudší sirotek. Jsou fakt hodní a já nevím, čím si to zasloužím.

Enzo a Gianni
Ústředními postavami v kapitole "pečujeme o Toma" jsou samozřejmě Gianni a Enzo. Díky našemu dlouhému přátelství toho stihli opravdu hodně. Od nespočtu večeří, výletů a lezení přes oslavy, party, společenské události jako politický večírek či fotbalový zápas až po hřejivé rodinné Vánoce. Hodiny a dny debatování! Tolik, co jsem se namluvil s těma dvěma, jsem nenapovídal snad ani s pajduláčky z lega! Jsou to nejsilnější osobnosti mého italského života a přátelé na celý život.

Chiara a Khalil
Khalil mě nedávno vzal na nevšední událost k jeho známým. Na pořadu večera bylo představení knihy jednoho z přátel. Prvně se gurmánsky uspokojily žaludky, aby pak při zapálených diskuzích nerušily hladným bručením. Poté již Chiara, hlava hostící rodiny, pronesla první recenzi následovanou odbornou kritikou profesora literatury. Nemohla samozřejmě chybět ani zpověď samotného autora a četba vybraných pasáží z knihy. Bylo to pro mě něco velmi nevšedního. Na zajímavosti přidávalo téma a to život dnešní mládeže. Poslouchat názory a zkušenosti lidí o jednu až dvě generace starších než já, navíc v italštině, pecka! Byl jsem za to Khalilovi opravdu vděčný, přestože jsme v noci odcházeli a loučili se asi 2 hodiny.
Týden na to nás Chiara pozvala na další perlu - divadlo. Nevím, jestli to nazvat splněním jednoho mého italského snu či cíle, návštěva divadla však byla jednou z událostí, jenž jsem si tady nechtěl nechat ujít. Tento večer tradiční představení v podání studentů divadelní školy. A hrála se komedie! Tréma a málo zkušeností bylo znát, ale i tak byli výborní, zapálení a nadšení pro věc. Já k překvapení a velké radosti rozuměl téměř vše a mohl si tak divadlo dosyta užít.
S Chiarou mě čeká ještě jedna událost. Khalil mě vždy všude představuje jako "úžasného" kluka, čímž mi zrovna nepomáhá. Co já pak těm lidem asi tak mám říct?! On se Khalil taky nebojí přehánět. Takto nalákal i Chiaru na videa, která jsme udělali s Vakym a která teď budu muset nejspíš promítnout pro vybranou společnost. Chiara jen proto uspořádá další sešlost, hlavně dospělých lidí, a já zatím vůbec nevím, jak jim budu vysvětlovat, proč si krájím čelo kolečkem na pizzu, nebo proč jsem autem přejel svého nejlepšího kamaráda. Ale co už!
(dodatek post erasmus: promítání jsme před mým odjezdem nestihli zorganizovat)

Fabio
Simone Sarti, jeden z předních sardských lezců, mě pozval na pokus o přelezení jednoho projektu staršího než já. Spára! A já byl jsem přizván jako "spárový specialista z České Republiky" (usoudili asi z toho, kolik řečí o spárách natlachám). Do hor k obrovité skále uprostřed kopců, kde se mi ještě nepovedlo zrealizovat plánovaný výlet, nás doprovodil Fabio a o chvíli později přijel i Corrado, autor cesty. Před touto lezeckou smetánkou jsem konečně udělal pořádnou ostudu, když jsem jako ten "specialista" pohořel a co půl metru seděl v laně a popadal dech jako na osmitisícovce! Před vysvobozující smrtí mě dělil jen stín skály. Vedro totiž zrovna nenahrávalo lezení ve spárách drsné žuly. Ale i tak bych řekl, že tahle cesta byla na mě skutečně příliš velkým soustem! Večer jsem byl i po tom jednom pokusu zničený jak cikánská hračka a následně rehabilitoval 11-ti hodinovým spánkem.
Každopádně tato příhoda byla jen předzvěstí mnohem větší a nyní už veselejší (úspěšnější) události. Tentokrát mě vzal pod křídla Fabio a provedl světem Supramonte. O tomto výletu chci napsat samostatný článek, protože!
Fabio je člověk, s nímž bych rád strávil víc času, má mě co učit a co předávat. Letité zkušenosti s opravdovým horským lezením, děláním cest, trekingem v Supramonte… Jeho zápalu, optimismu a nadšení i po těch letech bych i přes mé mládí jen ztěží mohl konkurovat. Když šlapeme do kopce, držím s ním krok tak tak, nestíhám ani čučet po okolí. Kdyby šel jen o trochu rychleji, začala by se mi asi motat hlava. Fabio má bílé vlasy a v klidu se mu jemně třepou ruce, je mu 65 a půl let!

Jerzu

16. července 2009 v 21:55 | Dio |  Cestování a Lezení
Článek dnes bude především pro lezce a pro mě, abych si za nějaký čas mohl připomenout krásné místo, krásné cesty, krásné pocity, zážitky a přátelé…
Lezecká oblast v horách, na východním pobřeží kousek pod Tortoli nabízí především únik do opuštěné přírody. Jerzu se vyjímá mezi tradičními lezeckými posty Sardinie, které jsou často blízko moře a idylických (v sezóně přelidněných) pláží. I z Jerzu vidíte moře, avšak z výšky a z dálky, vidíte více věcí tak nějak z jiné perspektivy.

Vesnice
Městečko samotné, stejně jako lezení nad ním, je jako z jiného světa. Vypadá to, že čas plyne jinak, než je tomu například v metropoli Cagliari. Neměl jsem pocit, že se tam čas zastavil a život je o pár desetiletí zpět, ačkoli některé typické známky kvalitně zaizolované vesnice se nedají přehlédnout. Moderně vyzdobený bar a fast food pizzerie však spolu s absencí spěchu a shonu vytvářeli zvláštní atmosféru. Vesnickou náturu potkáte na každém kroku. Chcete si dát kafe? Logicky zajdete do baru, kde vás po pár slovech místní signori logicky pozvou a pokud by jste je nechtěli nechat za vás zaplatit, máte problém. Pohostinnost se v těchto končinách nedá odmítnout. Potřebujete sůl, ale na večerní grilování by kilové balení bylo zbytečným plýtváním? V obchodě toto balení otevřou, do pytlíku vám trochu odsypou a o placení znovu nemůže být ani řeč. Antonio říkal, že i kdybychom zaklepali na jakékoli dveře a poprosili o pár polínek dřeva, se samozřejmostí bychom je u každých dveří dostali. Každá mince má však dvě strany! Pokud by jste těch pár polínek dříví chtěli někde ukrást, pokud by jste někoho (i nechtěně) nějak vyzvali či byli vyzváni, je zle. Správný muž má vždy nůž. V sardských vesnicích se toto přísloví věrně dodržuje a Antonio byl Tizianou obdarován jednou takovou typickou místní kudlou, "která se při rvačce pocítí". Např. krádež koně prý znamenala výzvu, jenž tradičně končila něčí smrtí. Pokud se však člověk chová uctivě a nečučí hloupě po místních slečnách, může si zde užít pohádkový klid.

Lezení
Jak už jsem zmínil ve článku Stařec a moře, místní skálolezectví je technické představení. Na kolmých plotnách jsou to hlavně lišty a dírky, jenž vám pomáhají v boji s gravitací, ale v sektoru Palazzo d´Inverno (jediném, kde jsem lezl) nalezneme i několik parádních spár. Místní vápenec má perfektní tření, které vás drží na skále jak přilepené, ale také vám za to během jediného dne sežere kůži na prstech tak, že druhý den je máte růžové jak gay. Chyty však obecně nejsou ani ostré ani oblé a onen lezecký den si můžete bezbolestně užívat jednu perlu za druhou.
Mi osobně se tu povedlo přelézt mnoho 7a, 7a+ na OS, RP, PP, podlehlo i 7b a 7b+ a snad nejkrásnější pro mě byl Fabriziův projekt okolo 7c/+. Číslům a orientaci na ně se zde nevyhnu ani já, ač pro mě nejsou tím nejdůležitějším. Jerzu je ale vyloženě sportovní oblast s tradicí v dosahování a posouvání vlastních fyzických limitů. Navíc si v přítomnosti Antonia, Fabrizia, Cinzie, Simoneho a dalších nemůžu celý den jen lelkovat v lehkých cestách. Oni mě zdravě tlačí do těžkých prásků, protože vidí, že si lezu moc na pohodu :-D. To mi pak ale Cinzia poradí a ukáže pasáž nejtěžších kroků v 7b+ a já na druhý pokus projdu, jako jsem před pár měsíci procházel cesty za 6b+. Noví kamarádi mě mají dost co učit. Je škoda, že moc příležitostí už nebude.

Ne všichni, které jsem potkal, byli v pořádku a stali se mými přáteli. Např. jeden Matt(e)o celý den (vlastně už třetí den v řadě) zkoušel stále jednu a tu samou cestu. Jak se mu pořád nedařila přelézt a nezdálo se mu hodnocení obtížnosti, řval a nadával, až nám pupky praskaly, jak jsme se mu smáli. Taky Fabrimu říkal, že kdyby měl náhradní tričko, které by mi dal, to moje se Silviem Berlusconim by okamžitě spálil! A prý si nedělal srandu, to je síla, což?!
Fabrizio dál a dál nýtuje, vznikají nové linie a nové výzvy. Spousta nepřelezených projektů sladce motivuje k dalším a dalším návratům, člověk zde má pořád co dělat. Akorát jsem si teď vzpomněl, že by měl lézt aspoň 6b, protože lehčích cest je v Palazzo d´Inverno dost asi tak na jeden den. V dalších sektorech se určitě najdou i další lehčí linie, cest jsou tady stovky! Díky značné nadmořské výšce a síle sluníčka se ale musí dobře volit sektor.

4.-7.6.2009 Stařec a moře 3 – Cala Luna, Jerzu

14. července 2009 v 21:28 | Dio |  Cestování a Lezení
V sobotu vstávám po 11. hodině a poslouchám vyprávění toho draka, jak už stokrát zůstal trčet na moři. Lucia jen zavírá oči, kroutí hlavou, nechce slyšet víc. Často to byla ona, kdo jej z různých průserů musel vytahovat. Lámu se smíchy.
Zde uvádím pár (doufejme, že zveličených) vyprávění od známých o Enzovi:
1.Už dva dny po autohavárii začal v nemocnici vyprávět o sexu a kouřil špeky mezi lidmi na pokoji.
2.Při slaňování dlouhých cest mu několikrát spadlo lano dolů.
3.Při rybaření na lodi mu nejednou došel benzín a to i na největrnějším (čili nejnebezpečnějším) průlivu Itálie.
4.Koupil si průvodce Afriky. Knihu studoval a studoval, plánoval, volal, posílal maily a ptal se i na práci … aby pak řekl: "Za 3 dny jedu do Thajska"
Prostě kam se hnu a potkám známé Enza, vždy to dopadne stejně. Každý je překvapený, co všechno se dá vymyslet a vyvést, ale každému je jasné, že to má na svědomí Enzo.

Cala Luna
Jdu za Antoniem, který spal u Tiziany, domlouváme se na treku na další slavnou rajskou pláž. Tentokrát minimálně dvě hodiny, ale žádné drastické kopce. Pláž je díky neklidnému moři skoro opuštěná. Lidé se sem totiž dopravují téměř výhradně taxi čluny, šlapat se chce málokomu. Anto mě provádí pobřežím, kde jedna jeskyně následuje druhou a cca 200m metrů do dáli je poseto lezeckými cestami. Nevhodný vítr Scirocco však přináší nevítanou vlhkost. Letím do moře a při návratu nezkušeně trochu riskuji i já ve střetávajících se vlnách. Příště snad budu opatrnější.
S Massimem, jedním Enzovým kursistou z Cagliari, jdu lézt na útes, který je před humiditou od moře chráněn svou výškou. Průvodce nemáme, ale nevypadá to moc těžce. První cesta tak za 5c, druhou za cca 6b jsem protáhl o další délku nahoru. Tahle kombinace už mě solidně zaměstnala, protože krápník ve výši byl stejně tak těžký jako krásný. Anto avizuje návrat, cestou si všichni tři i s Tizianou lámeme hlavy zákoutími italštiny a diskutujeme Berlusconiho. Začal jsem opět já tím, že jsem jej drze přirovnal k Enzovi (ten ho bytostně nesnáší). Oba dva totiž dělají výjimečné věci, oba dva při nich chybují! Oba by mi svou odvahou a fantazií mohli být velkými vzory, kdyby přitom však nedělali tolik chyb a problémů nejen sobě, ale i okolí.

Italská večeře
Tiziana během mžiku lusknutím prstu připravila večeři, které jen stěží může konkurovat běžná česká narozeninová hostina. To je síla! Tiziana sice vlastní hotely, apartmány a další, takže nejpestřejší suroviny měla po ruce. Ale bohaté večeře o několika chodech jsou v Itálii na denním pořádku. Dnes to byly výhradně mořské plody a já musel žrát jak za dva. Špagety s humry (či jak se to česky jmenuje), salát z chobotničky, syrové nakládané filé, různé dezerty … musel jsem ochutnat všechno a taky jsem byl jak balón!
Jsem jediný chudák, co nemá v Cala Gonone zamilovanou ctitelku, ale o pohoštění se asi už nikdy bát nemusím.

Neděle - Jerzu
V neděli jsme s Antoniem Enza opustili. Oba dva zítra opouštíme rajský život na Sardinii a vydáváme se na pár týdnů zpět do svých starých kolejí. Anto se vrací do Bologni vydělat pár chechtálků. Já se zavřu, zamknu, zaizoluju a zabarikáduju v pokoji na koleji a napíšu bakalářku. (Pokud to teď rychle neudělám, mám prázdniny i celý příští rok!). Takže jsme si oba dva chtěli svůj poslední den užít. Já na lezení dálnic v blízkých superoblastech jako Goroppu, Monte Odeu, Punta Giradili atd. tradičně nikoho nesehnal, tak jsem se vydal s Antoniem do Jerzu. Tam jsme potkali asi desítku lezců ze severu i jihu Sardinie, přeci jen se najde i pár místních, kteří lezou . Jedna dokonce mooooc hezká, ale ani se mě neptejte, jestli je zadaná! Anto znovu pokoušel projekt. Tentokrát boulder překonal, dal i zbytek, ale na konci mu ruplo v palici. Místo aby čistě cvaknul poslední jištění, začal kombinovat a řetěz chytil do ruky. Pako! Projekt přelezl, avšak zdobí jej ctnost, že to nebere jako čistý přelez a hodlá to v budoucnu napravit. Já jsem se nerozhodně plantal mezi cestami a lidmi, až jsem skončil pod 7b+ a na 2. pokus jej pošel s pochybami o správnosti obtížnosti. Podle ostatních (zkušenějších) je prý v pořádku, jen já jsem pomatený, nebo mám dobrý lezecký den. (Bylo to ale hlavně tím, že mi Cinzia poradila a ukázala všechny těžké kroky.)
Pozdě odpoledne všichni spěchali domů, hlavně kvůli volbám do evropského parlamentu. Jeli volit jen proto, aby volili někoho jiného než Berlusconiho. Já nespěchal, v Cagliari mě nečeká nic lákavého. Zůstal jsem sám, lézt dál nemohl a tak se vydal prozkoumávat zelené okolí za ustupujícího sluníčka. Jak jsem pronikával zelenou buší, tak trochu schválně jsem se nechal drásat keříky a bodláky. Potom, jak jsem si uvědomil svou blízkou budoucnost, toužil jsem po silném posledním kontaktu s přírodou. Mé oči se však neleskly slzami, protože bych příliš trpěl. Nikoli. To jen jedno oko tesknilo při pomalém loučení se s rájem a nádherným životem, zatímco druhé slzelo radostí, spokojeností a vděkem za to, co jsem zažil. Nevěděl jsem, jestli mám spustit pláč, zhluboka a ze všech sil si zakřičet, nebo jen dechem citlivě nasávat tu krásu okolo. Nevím, jak jen můžu poděkovat všem, kteří mi umožnili Rok za hranicemi všedních dnů jménem Erasmus.

4.-7.6.2009 Stařec a moře 2 – Cala Goloritze, Lotzorai, Cala Gonone SOS

12. července 2009 v 21:22 | Dio |  Cestování a Lezení
Enzo opouští přístav v Porto Corallo bez placení, prchá jak 16letý puberťák. Nezdržujeme se ani my, nebudu přeci platit za něj. Místem odpoledního setkání má být Santa Maria Navarrese, cílem pro Enza však je severnější Cala Gonone. Olezené prsty mi pomáhají zlomit Antonia na trek k věži L´Aguglia do …

Cala Goloritze
Autem se z Baunei ujede ještě pár kilometrů do hor, odkud pak vede stezka údolím až k moři. S lehkými baťůžky a našima dlouhýma nohama dolů slítneme během chvilky. Horda lidí na pláži nám není žádným překvapením. Nad frontami na skalní jehle L´Aguglia však kroutíme hlavou. V tomhle vedru a v zástupu davu bych dnes fakt lézt nechtěl. Nadšen tak nasazuji masku a šnorchl a plavu se podívat na slavný skalní most nad mořem, jehož barva je jak vypraná v Pervolu. Takové barvy dokáže namalovat jen matka příroda. Je dokonalá! První okamžiky ve vodě připomínají otužování, po chvilce si však tělo zvyká a je mi fajn. Most proplouvám, obeplouvám, vylezu a seskakuju v pozici Ježíše hlavou dolů. Po návratu na pláž mi Anto sděluje novinky od Enza. Spadl mu stěžeň (který Italové srandovně nazývají "strom")! Po půlhodince tak musíme vyrazit znovu nazpět, kamaráda (ač blázna) přeci nenecháme ve štychu.






Lotzorai
Enzo je snad první člověk na světě, kterému spadl stěžeň bez (zatížení) plachet. Chyba to však nebyla jeho, prostě neočekávatelně povolila kovová spojka. Pomáháme mu to opravit. "Takže to uděláme takhle…" říká. Ptám se jej, jestli tento způsob už někdy zkusil. "Ne". Ptám se, proč to tedy neuděláme tím, který má osvědčený, který je jistý. Už ani nevím, co mi odpověděl, je to jedno. U Enza jsou na prvním místě vždy experimenty! "Nejde to, je to blbost! říkám už trochu nazlobeně. Naštěstí zbývá už jen jeden, ten správný způsob. Enzo však zjednodušuje (ve skutečnosti komplikuje) i tento. Nechce upnout všechny tři lana stěžně, ani neví jak. Já ale vím, že tahle nám to hned spadne znovu a to rovnou na hlavu. Po chvilce se nám podaří upnout i třetí ocelové lanko a loď se stěžněm na svém místě tak můžeme převrátit zpět na plováky.
Moře i vítr však vyplutí nepřejí. Enzo: "Za hodinu bude moře jak tabule!" Prohlížíme přístav v blízkém Santa Maria Navarese, jíme pizzu v Lotzorai. Po pár hodinách je moře pořád stejně divoké, ba ještě troch víc! Enzo se však vidiny večeře a postele u kamarádky v Cala Gonone nevzdává a v 10 večer, za zamračeného měsíčního svitu znovu vyplouvá.

Cala Gonone SOS
Přibližně po hodince jízdy šílenou (klikatou) cestou mezi Baunei a Dorgali dorážíme s Antoniem do cíle, Enzovi to ještě nějakou chvíli potrvá. Chci na něj čekat (spát) v autě v přístavu, ale Anto s Lucií můj stud odhalují a přemlouvají mě, abych se šel polidštit a pohodlně natáhnout na gauč k Lucii. OK. Ve 2 v noci volá Enzo. Nečeká vítězně v přístavu, ale zoufale a bezmocně na moři. Jak si tak "hrál s vlnami a surfoval"!!! tak voda asi vnikla do motoru a zastavila jej. Enzo jen s mojí čelovkou, bez kormidel a pohonu zůstal trčet někde na moři. "Sežeňte motorový člun a přijeďte pro mě" :-D Lucia a Tiziana s hanbou a neochotou obvolávají známé a se mnou objíždí město, abychom sehnali záchranu. Pobřežní stráž Enzo nechce, dostal by co proto! Nakonec potkáváme týpka na cestě, za chvíli už s Antoniem vyráží na místo, kde se Enzo pohupuje na vlnkách. Já čekání v přístavu naplňuji spánkem, strach nemám, situace se zdá pod kontrolou. Strach ale měl Antonio, protože týpka jsme našli zřejmě na cestě z hospody a na člunu to okamžitě ohulil na plný plyn. Ve 4 ráno se všichni tři vrací do přístavu, Enza vítám s radostí a smíchem. Je to drak a dobrodruh bez hranic! Noc je pro všechny stará, jdeme spát.

Další články


Kam dál